Miliontina vteřiny

Doryl jsem kus půdy…

všehovšudy.

Už to není žádná sláva –

roky pílí,

potu sudy

stály síly –

inu stáří -       to se stává…

Oddechuji, sedím na zídce, přede mnou panorama - na obzoru zprava nízký hřeben od Košťálu po Brňany, který rozděluje mělká údolí dvou řek: Labe a Ohře. Hodinku chůze za ním, na jihozápadě, silueta Zaječího hradu filtrovaná sluncem nasvíceným oparem. Přesně v jižním směru za dálnicí porušují linii hřebenu trochu zřetelnější, protože podstatně bližší, trosky loveckého zámečku Windsor a na jihovýchodě další vrch samotář z českých pověstí – pan Říp.  Tvar údolí dává tušit, kudy teče Labe…

Přede mnou - jen za řekou v takřka přesně východním pohledu - jako solitér, předvoj Středohoří, Máchův Radobýl s odtěženou severozápadní stěnou; od něj na sever táhne se za řekou  jako půlkotel žernosecká vinice končící na severovýchodě Kalvárií s Třemi kříži. Pod ní Žalhostice, Velké Žernoseky, za ní Malíč, Knobloška, trochu vpravo Michalovice, více vlevo na samém kraji zorného pole Kamýk s již skoro nezřetelnou zříceninou stejnojmenného hradu. Na pozadí za vinicí, za zářícími, čerstvě nabílenými chalupami na Knoblošce jen s bídou vyčuhuje mlhavý obrys severní části Dlouhého vrchu.

Dvacet pět let pracuji a i odpočívám na tomhle kousku země. Dvacet pět let se dívám stále na skoro totéž – jen stromy vyrostly a některé domy. Jiné zanikly (domy i stromy), ale ten základní obraz je stále týž, neměnný, nádherný v každé roční době. Snad nejmalebnější je ale na podzim.

Sedím, koukám, sním, medituji: Před stopadesáti miliony let možná Radobýl soptil… všechny kopce tady v okolí soptily, nebo alespoň vypouštěly šťávu země. To tady asi tak krásně nebylo, tady by nejspíše byla ve svém živlu jen vulkanolog, obdivovatel soptících kuželů a homolí, ale tomu se tu líbí i dnes….

Před stopadesáti milióny lety – no – co asi bude za dalších stopadesát milionů let? Stromy, domy, lesy, kopce, vzduch,  vody… a co asi lidé, budou vůbec jací ?

Najednou jsem se rozesmál. Moje žena, první a jediná, která dvacet metrů ode mne čistila záhon jahod, se po mně pochybovačně podívala. Smál jsem se dost dlouho, neboť mi mozkem bleskem proletělo: ty dědku potrhlý, jsi tu miliontinu vesmírné vteřiny a uvažuješ o stamiliónech let…