Strašáci

Strašáci, pole, nad nimi nebe, vlekle utíkající dny, při bouřkách ještě pomaleji. Strašáci stáli, ani nedutali, ale všichni špačci v okolí tušili jejich přítomnost, i přes to ticho, možná právě kvůli němu. Dál ty zdánlivě neškodné stohy slámy, převlečené za něčí tetičku, stály v poli a čekaly. Čekaly? Snad ani ne, možná v nich byla naděje, že všichni ptáci přeletí, bez mrknutí oka, bez pozornosti vůči nim, ale tak to nebývá. Ptačí zobáčky mají nutkání dloubat i do té sebemenší skulinky. Strašáci stáli, jako přikovaní, ničí síla je nedokázala vytrhat z hlíny, ale i přes svou vytrvalost byli občas oslabeni veselým štěbetáním okřídlenců. Jejich hlavy se pomalu rozpadaly, stébla slámy létala ve víru po celém poli, usazovala se v brázdách. Jejich těla se tenčila, ale zůstávala. Až by se řeklo, že museli mít opravdu vydatnou stravu. A tak dál stáli v poli, při dešti se na sebe dívali do kaluží, viděli své zašedlé obrazy, kalná voda ve všech útrobách.A sami už to nedokázali snášet. Začali doufat v brzkou zkázu, v nálet špačků, kteří zničí toto bezduché postávání.

Nebo alespoň vypíchnou oči.