Zahrada

Zahrada

Šel jsem růžovou zahradou

a v dálce zahlédl ležet člověka.

Čím více jsem se k němu blížil,

tím více jsem ho poznával.

Cesta vedla přímo k němu,

ale já se snažil zahnout do některé z vedlejších uliček.

Hlavně se mu vyhnout.

Uličky byly nádherné.

Nádhernější než cesta po které jsem šel.

Do hlavy se mi vloudila myšlenka.

Již dříve jsem se po některé z nich měl vydat.

Nyní se mi ale těsně před nosem zavíraly.

Pichlavé křoví s trny velkými jak dětská ručička.

Husté, neprostupné ale s květy.

S krásnými červeno-černými květy.

Nemohl jsem od nich odtrhnout pohled.

Nevědomky natáhl ruku a...

Trhl jsem sebou a probudil se z krásného snu.

Z ruky mi tekla krev.

Část keře ale zmizela i s ostny.

Přesto jsem se rozhodl pokračovat k tělu.

Bolestně krvácející ruka k rozhodnutí stačila.

Blížil jsem se a krok se začal zpomalovat.

Leželo na břiše.

Vyčerpané, zbité a umučené.

Stál jsem tam dlouhé minuty nemoci popadnout dech.

Obloha potemněla.

Hra stínů se mi čím-dál více přestávala líbit.

Jediná možnost.

Najednou tak temná a nebezpečná.

Chtěl jsem se otočit a utíkat zpět tou cestou,

po které jsem šel.

Nemohl jsem ale od těla odtrhnout oči.

Něčím mě fascinovalo

Otočil jsem jej na záda.

Ptáci ztichli a mě najednou obklopilo záhadné ticho.

Po celém těle smrtelné šrámy.

Posmrtní ztuhlost v bolestné grimase.

A ta hlava.

A ty oči.

Byly to mé oči.

Zimní bouřka schovává krůpěje červených slz.