Truhla

Moje dospělá dcera Vendulka se ve svém novém bytě "rozrůstá". Nemysím tím, že by se nějak ona sama zvětšovala, ale zrovna teď má propůjčenou tu kouzelnou moc, že kam vkročí a kde pomyslí, vše kolem se mění...

Stačí ji, když doma pohlédne na nově vydlážděnou předsíň plnou bot a do konce týdne tam stojí obrovská dřevěná truhla, která změní chodbu k nepoznání... Každý jiný člověk by tápal, zateploval, montoval radiátory a světla. Já bych třeba znovu rozkopal dlažbu, pak položil podlahové vytápění a všechny zářivky vyměnil za obyčejné žárovky. Nápad hodný génia že? Ale...

Ne! Ono stačí jen položit tu truhlu ze dřeva na studenou dlažbu a funguje to! Prozatím tomu říkám psychologický souboj materiálů, než si vlastně ujasním, proč tak málo stačí k tak velkému efektu.

Nějakou dobu jsem ještě přemýšlel proč už tu truhlu už konečně nenalakuje, když už ji tak pracně obrousila a dokonce jsem se na to jednou i neprozřetelně zeptal.

Dostal jsem jasnou a logickou odpověď: “Čekám přece na jaro tati, abych to mohla dělat venku. Víš jak ten lak smrdí?”

Po takové odpovědi nelze nic dodat, jen se snad zastydět za svou otázku a přitakat. (divné slovo že?). Ale nebojte, dneska už se vlastně nepoužívá. Bohatě stačí říc OK, nebo OKI a nikdo nepozná vaše vnitřní rozpoložení.

Osobně si ale myslím, že dcera tu svou truhlu nikdy nenalakuje. Ona totiž ví, že by tou chemickou glazurou dodala zase chladnému vzhledu chodby sílu a převahu.

Podezřívám ji, že se o tom poradila se svojí malo dcerou Emičkou a ta jí telepaticky řekla co bude dál. Jsou prostě nerozlučná dvojka a mě jen mrzí, že nikdy nebudu těhotnej a nepoznám to co je mezi nebem a zemí nám chlapům utajeno.

My nejsme špatní, jen nevíme všechno. I když se tváříme že jo!