Pomíjivost

Namazal jsem si chleba máslem a zjevila se mi pravda. Vše pomíjí. V houští objevíte zbytky sklepení a v představách vidíte dům, který zde kdysi dávno stával, vidíte staré lidi, kteří zde dožívali, mladé lidi, kteří se zde právě zabydleli, aby přivedli na svět zase nové lidi, kteří zde tak jako tak jednou pominou.

Vidíte lásku, která pomíjí s první nadávkou a fackou, sny, které pominou s příchodem racionálně a prakticky uvažující manželky, a korunu tomu nasadí ten okamžik, kdy po mnoha letech zavítáte na místa svého dětství, abyste zjistili, že vám to už vůbec nic neříká.

"Vše pomíjí," řekl jsem si, jako nejblbější z proroků. A potom se mi zjevila pravda, přesněji řečeno, dodatek k pravdě. Jestliže vše pomíjí, musí nutně pomíjet i smrt. Proč by měla být zrovna smrt vyjmuta z pomíjivosti?

Dopřál jsem si několik hodin přemýšlení o námětu a potom jsem si na půdě pod trámem podkopl židli... já si prostě musím všechno dopředu vyzkoušet a ověřit.