Čím starší jsi, tím můžeš žít více ve vzpomínkách.
Jedině život ve vzpomínkách dává smysl, příjemně konejší tvé mrzké bytí.
Přítomnost působí vždy trochu chaoticky a zmíněný smysl v epice života se ukáže až zpětně.
Čím starší jsi, tím je tvé nostalgické album stále bohatší, listování stále blaženější.
Tím těžší je umírat.
Čím starší zádumčivec je, tím větší obavy z konce ho pronásledují, a tím více se opíjí minulostí.
Ďábel mysli tímto roztáčí začarovaný kruh.
Takový jedinec se časem možná pomátne.
Nikdy ale nepřekročí řeku Styx sám a dobrovolně, neboť tu i nadále někde leží ono album.
Hledání ztraceného času pokračuje, i když v jiných intencích.
Nyní se jedná spíše o snahu zahnat abstinenční příznaky.
Okolí tohoto závisláka (´oldschooláka´) si v této fázi často klepe na čelo, jedná se však čistě o výmluvné gesto, neboť podobně chycených bychom našli i v jejich řadách dostatek.
Čím je člověk starší, tím spíš to nějak doklepe.
Sebevraždy tu jsou tuplovaně pro omladinu či lidi s alby nepoužitelnými ke snění, ani k útěše. Buďto je jejich sbírka výjevů zničená úplně (skrze drogy zanechávajícími v paměti krátery), anebo přeplněná natolik krutými obrazy, že by ho otevřel jen frapantní* flagelant.
"Starej pán sedí a poslouchá jazz
a zdá se mu jako by to bylo dnes
jako by zase u baru stál
a na pódiu Django hrál..."
(Petr Skoumal - píseň Starej pán, z alba Poločas rozpadu)
*frapantní - takový, který bije do očí; nápadný