Moudro

"Ještě jsi nepochopil Moudro," řekla hlavní sestra, "ještě jsi nepochopil Moudro, tak nemůžeš jít Domů."
Je to stísněný, temný prostor psychiatrické léčebny. Studujeme nějaké složité náboženské texty.
"Jsi poslední," říká sestra, "jsi poslední, nejhorší a všechno nám to kazíš."
Někteří pacienti se seřadí, jako že jdou domů. "Ty ne." říkají mi.
Co je to Moudro? V čem jsem nejhorší? Co jsem nepochopil?
Snažím se studovat co nejvíc. Stále mi nadávají.
Chtějí, abych se zařadil do řady. Mám už toho dost. Kousnu jednu ze sestřiček do ruky. Má tam kov. Je to robot.
Celé je to asi podezřelé. Co když... mám to!
Křičím: "Není žádné Moudro, které by bylo třeba nutně znát. Já ho přes mrtvoly hledal a tak jsem se dostal sem.
Spletl jsem se. Jen podvádím sám sebe. Je to podvod. Podvóóóód!"
Máchnu rukama. Ale už se směju. Psychina mizí.

Proberu se ve svém sluncem zalitém pokoji. Nade mnou se sklání máma s tátou.