Boží hlas

A tehdy jsem uslyšel Boha, jak mne zatracuje. „Zabil jsi nevinné zvíře, nespadne jediný vrabec na celé zemi, aniž bych o tom nevěděl, tak praví mé Slovo“ Pocítil jsem strach před svým Stvořitelem, před velkým Zákonodárcem. Jeho hlas mne tepal celé dny, On je to, kdo určuje dobré a špatné, On soudí a trestá viny a já nesu vinu. Zabil jsem ta koťata, jejich matku jsem nikdy u domu nechtěl, nijak jsem se nepřičinil, aby se zde usadila, nechtěl jsem ji tady, dopředu jsem se zařekl, že ji nebudu živit ani jinak podporovat. Její mláďata byla nemocná, teklo jim z očí, jedno bylo úplně slepé, druhé se jen tak plazilo, ačkoliv mělo už dávno lézt po trámoví. Zabil jsem je obě, bylo to tak v mých očích správné.

Ale Boha nelze klamat. Jeho hlas mne usvědčuje z provinění, jeho hlas mne zatracuje. Jakou oběť, jaké sebeztrestání mám učinit, abych došel odpuštění…?

Potom jsem jednoho dne náhodou zaslechl za plotem u sousedů hlas staré ženy: "Zase ta mrcha vrhla čtyři na půdě. Po obědě to půjdu utopit."

Boží hlas se ozval nedlouho poté. "Tuhle havěť si nesmíš nechat rozmnožit, jinak se z toho zcvokneš. Jak se to narodí, je potřeba to vymlátit, bez pardonu. Komu se nelení, tomu se zelení…"