Čecháčkové

Bylo, nebylo jednoho krásného dne, když si Čecháčkové řekli: "tohle poklonkování už nás nebaví. Vytvořme si opět vlastní kulturu." A opravdu sepsali si lidové povídačky veliké umělecké hodnoty, skládali krásné opery a malovali líbivé malebné krajiny. Po čase si Čecháčkové řekli, že i přes jejich působivou kulturu jim pořád někdo poroučí. "Pojďme se osamostatnit," znělo si v ulicích. A opravdu se osamostatnili. Byli sice samostatní, ale v Evropě to vřelo. Báli se, a tak žádali okolí o pomoc. Ta nakonec (ne)přišla v podobě jejich blízkého souseda, který jim začal poroučet. To se opět Čecháčkům nelíbilo a opět se chtěli osamostatnit. Co čert nechtěl, osamostatnili se. "Jsme samostatní, jsme samostatní," volali a samostatně žádali o vstup do NATO, to aby se příště nemuseli bát, a o vstup do EU, to aby se všemi sousedy pro jistotu kamarádili. Člověk totiž neví, kdy někoho bude potřebovat. No a teď si nejsou jistí: "jsme samostatní nebo nesamostatní? Na pomoc asi zavoláme Miloše Zemana..."