Mozaika 2, I.: Pád císaře

Za hluboké letní noci, doprovázen pouze výčitkami a obavami, císař Tiberius Tragický prochází po ochozu polorozbořených hradeb svého paláce. Jen občas mine palácovou stráž a důstojníky, ale všichni se mu uhýbají z cesty. Chce být ve svých výčitkách a sebelítosti sám. Stříbrný Měsíc ozařuje město, jež se už řadu měsíců vzpamatovává z velké katastrofy. Město, které císař opustil k vítěznému tažení a vrátil se do jedné z nejhorších tragédií říše. Pýcha, která předešla pád jeho říše. Pyšné a vzdorné město, které bylo popleněno, pohubeno a poničeno, zatímco on si dobýval slávu tisíc mil daleko. Podcenil všechno a všechny ve své ješitnosti a ambicích.

Nezbývá mu, než chodit po ochozu, doprovázen duchy desítek tisíc mrtvých, které za sebou nechal a doufat v odpuštění boží. Tolik smrtelných hříchů má na svých bedrech, a ani tisíc let v pekle z něho nesmyje vinu pýchy, arogance, vraždy, lstivosti a marnivosti, které naplňoval skrze svou moc, skrze svá vojska, jež ho bezmyšlenkovitě následovala k jistým vítězstvím i na jistou smrt.

Opírá se o hradby, unaven, sužován bolestmi hlavy a trápen nespavostí. Celé noci se jen převaluje, oka nezamhouří, a když konečně usne, vidí Nil plný mrtvých těl, hniloby a krve. Vidí hořící Konstantinopol, kde každý křičí a umírá meči, jež v rukou drží ďáblové z jihu. Tesáky a pařáty trhají muže, ženy i děti na kusy, zatímco císař tomu může, jen přihlížet. Takové noční můry císaře trestají za jeho marnivost a aroganci. Měl postupovat jinak, měl učinit jiné kroky, měl udělat tisíc věcí jinak. Jeho strategie byla vítězná, ale přinesla nečekané oběti. Město bylo zalito krví, a nyní císař akorát cítí, jak mu buší ve spáncích, jak se mu svírá hrdlo, motá se mu hlava a křečovitě svírá kamení hradeb, zatímco má pocit, že mu srdce přestává fungovat. Nepřestává. Bohužel. Bohužel bude dál trýzněn svou vinou a svými hříchy na tomto světě.

Všechno mu připadá tak nereálné. Přál by si být bohem a vrátit čas o roky nazpátek. Neučinit, co učinil, změnit spoustu věcí, neprovinit se vůči své rodině i vůči všem ostatním. Měl je nechat, ať zaútočí. Ať celý svět vidí, že oni jsou viníci, že oni nechtějí jednat, že oni nechtějí mír, že oni vyhrožují a zastrašují, ale místo toho se nechal vyprovokovat. Neposlechl rady moudřejších, poslechl svého mizerného kancléře, který se nyní chová, jakoby nic. Je to dobrý a rozumný muž, který mu vždy byl nápomocen. Pomáhal trpícím ve městě, pomáhal mu zvládnout obnovu města, je mu za mnohé vděčný, ale nyní se musí vypořádat sám se sebou. Se zlem, které má ve svém srdci.

Neví, zda to jsou halucinace, nebo zda ho skutečně pronásledují duše padlých vojáků i obyvatel, ale jsou všude okolo. Sledují ho. Vyčítavé pohledy mrtvých, které drásají živého císaře. Ví, že takhle už to dál nejde. Takhle už to dál nemůže jít. Práce ho neochrání před duchy, spánek mu přináší noční můry a bolest, musí trpět za svou pýchu, a nejrychlejší cesta do pekla, kde bude trestán za své hříchy, se mu právě nyní nabízí.

Císař vystoupil na hradby, aby se zřítil na útesy, omilostněn v chladné letní noci, jen pod dohledem Měsíce a samotného Boha. Tiberius Tragický, pyšný a bojovný císař římský. Naposledy se otáčí ke svému paláci, aby si prohlédnul svůj domov, své rodiště a trosky svého města, a ač k němu běží jeho stráže, odrazí se od ochozu hradeb a padá rovnou na útesy. Poslední, co vidí, jsou přibližující se bílé kameny omývané vodou Mramorového moře a svůj vlastní život. Každý jeden okamžik svého života. Každé rozhodnutí, každou bitvu, každou válku, každý výcvik, který prodělal. Pláče.

Palácová stráž už jen může vidět, jak císař dopadá rovnou na ostrá skaliska, jeho hlava se rozrazí na desítky kusů a umírá rychleji, než většina nešťastníků, kterým způsobil utrpení svým tažením.

„Jak?“ ptá se jednooký generál, který s kancléřem Manuelem vše sledoval z palácového balkonu.

„Zavaloval jsem ho prací, trýznil výčitkami, a je možné, že jeden z kuchařů trávil císaře bylinkami, které brání ve spánku. Kuchař, který přišel o rodinu během drancování.“

„Mohu říci, a nebudu dalek pravdy, že si jedna z nejzákeřnějších zrůd, která kdy pobývala u dvora.“

Lichotka. „Děkuji. Odvážné tvrzení, když si k našemu dvoru přišel před pár lety jako psanec z Čech. A i kdyby, tak jsem nejúspěšnější zrůda. Doufám, že z tvé strany nemusím čekat problémy.“

„Vím, kde se nachází má žena. Znám svou pozici. Já ti potíže dělat nebudu. Navíc jedu dobýt Záhřeb.“

„Slyšel jsem, že se podařilo Chorvaty vytlačit z naší země. Hodně štěstí, ale zbytečně to neprotahuj. Až se vrátíš, asi tu bude staronový císař."