Mozaika 2, II.: Sebenaplňující proroctví

Dóm vědomostí v Bagdádu, zněla první věta. ι.ασμϛ, císař pryč z města.

Tak zněla slova, která zaznamenal před lety patriarcha Manuel, zatímco Nikeforos musel přihlížet bolestivému záchvatu, svíjení a křečím svého prvorozeného syna Konstantina. Byl svědkem strašlivé události, která byla příliš velkou cenou a utrpením Konstantina, ale která měla říši pomoci. Proroctví, které mělo ochránit Nikeforova otce, bylo vyloženo velice špatně, což si uvědomuje i patriarcha Manuel, který se snaží udržet kamennou tvář, ale je vidět, že má strach, zatímco ho císař Nikeforos probodává svým pohledem. Není dalek probodnout ho i mečem.

Je chladný podzimní den, ale patriarcha necítí mráz z toho chladu, ale z nenávisti, kterou mu nyní Nikeforos věnuje. Tváří se provinile a znepokojeně. Snaží se vymyslet, jak to vysvětlit, aby neskončil oběšen. Nikeforos si dal patriarchu zavolat, když ho posel ze Soluně spravil o smrti císaře Andronika. Smrt, které se měl vyhnout vnuknutím Konstantina, přišla v jiném městě. A patriarcha Manuel netuší, jak to vysvětlit. Ví, že balancuje na hraně. Nejenže Nikeforos musel přihlížet bolestem syna, ale ještě smrt miliónů přišla vniveč, nebo to možná byla patriarchova zrada, pomyslí si Nikeforos.

„Chci vysvětlení. Rozumné vysvětlení, jinak Vás popravím,“ pronese císař a křečovitě svírá dlaně.

Patriarcha vystupuje pokorně, protože jeho život má větší cenu, než jeho ješitnost. „Bylo to moje strašlivé selhání, za které se omlouvám. Nepochopil jsem poselství, vyložil jsem ho zbrkle. Mylně jsem se domníval, že městem je myšlena Konstantinopol, ale nejspíše to znamenalo, že toho měsíce císař neměl pobývat v žádném městě. Váš otec byl veliký vládce a omlouvám se za tohle selhání.“

„Vaše omluvy jeho život nevrátí a já nyní musím vládnout dvacetimiliónové říši. Ze dne na den.“

„Císaři, spoluvládl jste s Vaším otcem už řadu let. Máte zkušenosti, znalosti a talent. Jednal jste dobře a pohotově v době moru, byl jste skvělým vyjednávačem u kyjevského vladaře a zajistil našim lidem spolupráci s Peršany, podílel jste se na zavádění důležitých…“

„Přestaňte mi mazat med kolem huby. Vy spravujete jen některé věci církevní, já spravuji celou říši a v neposlední řadě i tu Vaši církev,“ rozzuří se císař a vstane od stolu. Dojde k oknu, aby se díval na palácové zahrady a uklidnil se. „Vaše smrt by vyvolala nelibost, nemluvě o tom, že bych jí nemohl vysvětlit. Odstoupíte, odejdete. Místo Vás jmenuji biskupa Arsenia,“ s těmito slovy se zase otočí.

Manuelovi se obrovsky uleví, ale nedává to najevo. „Děkuji, císaři imperátore.“

„Mám se vůbec řídit těmi vnuknutími? Mám se je vůbec snažit rozluštit?“

„Ano, císaři. Přes to, co se stalo s Vaším otcem, a přesto, že ty vnuknutí mohou být sebenaplňující, nelze je zatratit. Princezna Irena nás před staletími varovala před vpádem nájezdníků a poskytla rady, jak získat spojence. Před sto lety nás princ Theodor varoval ohledně setkání velmožů, šlechticů a papežských vyslanců v Itálii k shromáždění vojsk proti naší říši a před půlstoletím princezna Anna sdělila, že za pár desítek let nastanou pohromy, povodně a neúroda, na které se můžeme připravit.“

„Vnuknutí přicházejí vzácně a k dosažení tohoto vnuknutí musel otec zahubit milióny lidí Egypta,“ namítá císař.

„V tomto případě šlo o ojedinělou událost, kdy nám šlo o velice konkrétní vnuknutí. Pochybuji, že budeme muset k takovým prostředkům znovu přistoupit.“

„Možná to byl trest za to, jakým způsobem toho můj otec dosáhl.“

„Nemyslím si, císaři. Tímhle způsobem to asi nefunguje.“

„My nemáme vůbec ponětí, jak to funguje!“ namítá rozezlený císař.

„Co Bagdád?“ zeptá se sesazený patriarcha nejistě.

„Bojím se, že to dopadne úplně stejně. Vyrazíme tam a budeme sebenaplňujícím proroctvím zničeni.“

„Císaři, Arabové jsou nyní strašlivě oslabeni. Stále tam je hlad, Nil je vylidněný, není, kdo by sázel a sklízel, Sýrie je pustá a mnoho vojsk se muselo přesunout na obranu Egypta. Tohle je příležitost.“

„Dobrá, ale neudělám to hned. Nechci, aby první počin nového císaře bylo vyhlášení války. Odložím to, ale připravím nás na tažení proti Arabům,“ a císař si povzdychne. „Na rozdíl od Vás nebudu ve své práci zbrklý,“ a pošle patriarchu pryč, zatímco v duchu začíná plánovat válku.