Mozaika 2, VIII.: Zášť

„Půlstoletí a vlastně jen jediný rok. Tak jsem vládnul. Nemám už mnoho času, ale než odejdu, budu pozřen záští, ze které se chci vyzpovídat sobě, světu i našemu Stvořiteli. Zášť vůči vlastnímu bratru. Jedna z nejhorších. Půlstoletí společné vlády, kdy jsem stál ve stínu, stranou, neviděn a neslyšen, a přesto jsem věrně a spravedlivě vládnul říši. Ano. Já. Pochopil jsem to v momentě, kdy naše vojska dobyla Bagdád, a zatímco můj bratr ve své pomatenosti se soustředil, jen a pouze na odvoz knih a učenců, já se musel starat o zjednání pořádku a zřízení vlády nad městem, o věci důležité, v době, kdy já i on jsme byli jen princové a na trůnu seděl náš otec Nikeforas.

Bez náležitého uznání a slávy jsem musel den za dnem řídit říši, spravovat svého bratra i dvůr, modlit se, aby nepřišel žádný mor, odvracet útoky nepřátel, přijímat delegace a jednat s vyslanci, zatímco prostý a hloupý lid věřil, že císařem je můj bratr. Můj bratr byl císařem jen titulem. Nyní už je jen hnijící mrtvolou. O dobrý Bože, jak strašně se dokáži vyjádřit vůči své krvi. Má zášť vychází z únavy i úspěchů, které jsem měl, avšak jejichž slávu sklidil bratr. Ke cti mého bratra nutno říci, že se ve slávě nevyžíval. Neodpuzoval, ale ani nepovzbuzoval pochlebovače. Nechal si provolat oslavy, a pak se zase odebral do palácové knihovny, aby se změnil v mola požírajícího knihy.

A k tomu ta jeho vnuknutí a záchvaty, jež nám přinesla velké vítězství v Bagdádu, ale taky stála život našeho děda, císaře Andronika. I ta jsem musel řešit, snažit se pochopit, jednat o nich s patriarchou a dalšími rádci. Na základě jeho posledního vnuknutí před smrtí jsem do města vpustil řemeslníky z dálného východu. „Přinesou knihy!“ pronesl pár dní před smrtí s úsměvem na tváři, aniž by to vysvětlil. Nenávidím knihy, protože jinak bych musel nenávidět svého bratra, ale podvolil jsem se tomu, a možná to pomůže.

Řádky píši u stolu v pracovně, která přijala stovky hostí, hodnostářů, rádců a vyslanců, guvernérů a prefektů, admirálů a generálů, kde jsem řídil naši říši pětačtyřicet let, abych se na trůn dostal jako nemocný stařec. Možná bych neměl lpět na uznání, a více sledovat plody toho, co jsem dosáhl. Ale nesmí to být zapomenuto, ani přiřčeno mému bratru. Takovou nespravedlnost by má duše nesnesla. Nechci být jen nedůležitou kaňkou v knize historie. S takovým pomyšlením neumřu.

Z mé vůle, z mých rozhodnutí a z mých popudů došlo k následujícím věcem, z nichž říše bohatne. Zdvojnásobil jsem theodosiánské přístavy, jinak by se obchod zhroutil. Zahájil jsem výstavbu nových hradeb na západ od města, aby neprasklo ve švech. Dal jsem přestavět loděnice k rychlejší stavbě válečného loďstva. Po dohodě s našimi lidmi na západě jsem zahájil verbování vzdělaných a moudrých odborníků, vlivných bankéřů, obchodníků, astronomů a lékařů a jiných. Jeden z nich přinesl recept na střelný prach, který je tolik oslavován, a který by naše říše neměla, kdybych nerozhodnul přivádět tyto lidi, vpustit je sem. Nahrazuji čísla stará čísly arabskými a indickými. Nařídil jsem vypracovat plán výstavby mostu přes Zlatý roh na protější břeh. Přetvořil jsem arménské vojenské provincie k lepší obraně říše a byl jsem to já, kdo dal otevřít první vojenské školy v půltuctu měst. Rozšířil jsem práva a postavení obcí a umožnil rozmach obchodu a řemesel. Povýšil jsem hodnotu našich zlatých mincí a rozšířil zlaté a stříbrné doly, jejichž bohatství nebylo využito k rozmarům, ale k budování. Vyvrátil jsem benátské državy v Dalmácii a zabral je pro naši říši ohněm a mečem, zatímco brkem a inkoustem jsem získal Valašsko, Sedmihradsko a Srbsko.

Ostatní záležitosti, ať si přisvojí kult mého moudrého, spravedlivého a milovaného bratra.

Flavius Theodorus Augustus, v purpuru zrozený imperator autokrator Římské říše. 16. duben 1305.“

Od napsání těchto slov uplynul více než rok. Císař Manuel to cítil, ale nikdy nevěděl, jak hrozné to je. Akorát čte poslední slova poslední vůle svého otce, zatímco sedí vedle jeho mrtvého těla uloženého do rakve v purpurovém rubáši. Celý život ho viděl usilovně pracovat, nikdy si na nic nestěžoval, plnil veškeré záležitosti a povinnosti, zatímco jeho bratr jen četl a studoval. Theodor měl pravdu. Mocní, kterých byla hrstka, uznávala jeho odkaz. Prostý lid vůbec o něm netušil, ale nelze to už zvrátit. Nelze teď přijít na náměstí a řvát, že to byl právě Theodor, kdo vládnul, nikoliv Konstantin. Tím by vše jen zhoršil. Císařům se dávají přídomky. Moudrý, který získal jeho strýc. Vítězný, titul jejich děda. Pomýlený, jako u Staurakia. Theodor bude nejspíše Zneuznaný.