Mozaika 3, I.: Nevěrní

Dekáda. Dekáda, kdy Michael získal více zkušeností, než za celý život. Svým způsobem byl zrádcům vděčný, protože získal více, než ztratil. S těmito myšlenkami v doprovodu gardy, opětovně po dekádě exilu a mohutném přivítání tou samou lůzou, která před desetiletím vítala nástup Tiberia, se císař Michael vracel chodbami paláce, kde se mu všichni zrádci klaní, až do místnosti rady. Tam je rada zrádců, i jeho starý kancléř, jeho manželka, patriarcha, většina z těch, která ho před deseti lety zapudila. Jsou tam, usmívají se, s úlevou ho vítají a klaní se mu. Jejich odporná faleš by se dala krájet, pomyslí si Michael a dojde ke kancléři, se kterým si potřese rukou. I Michael se usmívá, stejně jako zkušený kancléř, který ho vítá.

„Uplynula řada let, ale jsem rád, že jsem zpátky. Slyšel jsem o mnohém, co se tady stalo,“ říká Michael. Ještě, aby ne. Polovina města je stále v troskách, vypálená a poničená z nájezdu, aspoň hniloba lidských těl je pryč.

„Jsme rádi, že jste se tak rychle vrátil. Musíme vyřídit ještě záležitost s Araby. Káhira je naše, ale kapitulace stále neproběhla. Čím dříve se o to postaráme, tím lépe,“ vysvětluje kancléř.

„Ovšem, ale nejdříve ten nejdůležitější bod dnešního jednání,“ řekne Michael povědomá slova, když stojí v čele stolu s kancléřem. „Víte, Nikete, exil mě učil… jednou zrádce, vždycky zrádce. Zrada na mém bratru neodčiní zradu na mně,“ a než stihne kancléř cokoliv říct, císař tasí dýku a před všemi přítomnými mu jí prudce přitiskne ke krku, až mu rozřízne kůži do krve. Niketas zbledne strachem a na jeho tváři vyraší kapky potu. „Chtěl bych tě zabít, ani nevíš, jak moc bych si přál vidět tě umírat, avšak ty si mě nezabil, ergo, zabít tě nemohu. Udělám s tebou to samé, co ty mě. Zbavuji tě titulů, majetku a práv. Jmenuji tě místosprávcem Sedmihradska. Prý je to krásná, ale chudá země. Pochopitelně, tvá rodina zůstane zde aby si užila pohodlného života hlavního města, a aby ses náhodou nepokusil o hloupost,“ sebejistý kancléř padne na kolena a se strachem děkuje císaři. Nečekal, že císař něco takového učiní. Pak, střežen palácovou stráží a doprovázen polekanými pohledy ostatních zrádců, je veden pryč. „Velkoadmirále, patriarcho a konzule, zůstáváte ve funkcích. Velkovévodo, dál velíte armádě, ale Vaše rodina se bude taky těšit přízni naší palácové stráže. Správce města a správce pokladny, jste zbaveni funkcí a budete popraveni,“ oba muži jsou odvlečeni pryč a pak se Michael podívá na Kleu, která je vyděšená snad víc, než kdokoliv jiný a jen kroutí hlavou. „Byla si nevěrná. Zradila si věrnost císaři, věrnost svému muži, ve prospěch Tiberia. Již více nejsi má žena.“

„C… c… cí… císaři,“ koktá polekaný patriarcha. „Velice se omlouvám, císaři, ale tak to nefunguje.“

„Nemůžete souhlasit s rozvodem, protože její nevěra byla spíše mocenská, než skutečná?“ dovtípí se císař a patriarcha přikývne. „Myslím si, patriarcho, že v Sedmihradsku se Vám líbit může. Nebo ještě lépe, až Arabové kapitulují, určitě bude příjemnou prací přivádět je na naši víru, třeba někde mezi kmeny na Sahaře, co říkáte?“ patriarcha pochopí, že i Kleino zrada byla nevěra a hned souhlasí.

„Ale, co Vaše děti?“ ptá se velkoadmirál. „Spolucísař Alexander a dcera Nikola.“

„Obě mé děti mi ukradla Klea a Tiberius. Deset let jsem je neviděl, přetvořeny k jejich obrazu. Patriarcho, za Vaši ochotu, Alexander odejde do kněžského semináře pod Vaším osobním dohledem a Nikolu provdáme do ciziny.“

„Kdo bude dědic? Kdo bude Váš spolucísař?“ ptají se zrádci.

„Mé děti z Varronie.“

„Děti z Varronie? Vy jste měl děti s tou gardistkou?“ vyhrkne velkoadmirál. „Snad z ní nechcete udělat císařovnu?!“

„Ne, s ní jsem děti neměl a nemám. Tyto děti mám s domorodou ženou,“ pronese císař slova, která všemi projedou jako blesk. Mnozí jsou v šoku, ze kterého je obtížné se vzpamatovat.

„Vy jste si pořídil bastardy s nějakou varronskou děvkou?“ zeptá se velkovévoda. Císař odpovídá pohledem, po kterém se velitel spěšně omluví a raději už mlčí.

„Tohle je zbrklé, císaři,“ řekne patriarcha. „Je to barbarka, za císařovnu jí nikdo nepřijme, natož…“ Michael dojde k patriarchovi a dovleče k oknu.

„ZBRKLÉ?!“ zakřičí mu do obličeje. „TOHLE PATRIARCHO, TOHLE BYLO ZBRKLÉ!“ pokračuje v křiku a ukazuje na zničené čtvrtě. „Desítky tisíc mrtvých a zmrzačených, zničená metropole, to bylo zbrklé rozhodnutí mého bratra, kterého jste zbrkle pomohl dosadit na trůn! Ne, patriarcho, ne! Vy, ani žádný další zrádce, nemáte žádné právo poučovat o zbrklosti, rozumíte?“ patriarcha mlčky přikývne a císař ho opět pustí. „Můj syn se jmenuje Manuel a jmenuji ho spolucísařem. Jeho matku si vezmu za ženu.“

„Omlouvám se, císaři, ale na tohle se skutečně musím zeptat,“ ozve se dosud mlčící konzul a položí otázku za zpráskaného patriarchu. „Je ta matka vůbec křesťanka?“

Znavený a rozezlený císař se posadí. „Do našich kolonií se dostala ve třech letech. Je více Římankou a křesťankou, než většina Římanů a křesťanů. O to se skutečně bát nemusíte. Umí řecky, latinsky i italsky, její lid byl mezi prvními, který přijal občanství a přidružil se ke kolonistům.“

„A co bude se mnou?“ zeptá se zdrcená Klea.

„Jsi císařovnou zrady, ne císařovnou římskou. Na Kypru je klášter, kam bylo pár svržených císařoven posláno. Budeš pokračovat v tradici.“

I nyní by patriarcha mohl proti něčemu takovému protestovat, avšak jeho strach o život mu v tom brání. Císař skutečně není ve stavu, že by připouštěl jakýkoliv odpor. Celá rada je tím překvapena. Byl to takový přístupný a klidný diplomat, ale teď… Jejich počínáním vznikl člověk, kterého vůbec neznají, a se kterým se budou muset naučit pracovat. A svou pozici upevní, když oznámí rozšíření rady o několik míst, kam dosadí své věrné.