Mozaika 4, V.: Korunovace

Uplynula staletí od doby, kdy říše zažila takovou korunovaci. Korunovace vyvolávají emoce, ale málokdy jde o takovou směs, jaká prochází přítomnými hosty při korunovaci císařovny Konstancie. Každý s láskou vzpomínal na jejího dobrotivého bratra, který věnoval příliš mnoho své pozornosti knihovnám, školám a vzdělávání říše, a příliš málo pozornosti svým nepřátelům, ač ho Konstancie varovala dnem i nocí. V její mysli je stále zasuta strašlivá vzpomínka na vraždu jejich otce. Krev jejího otce jí navždy bude zastírat její oči, její mysl a její duši. Chtěla by se pomstít a pomstí se, přestože hluboko v nitru duše si není jistá, zda jí to naplní.

A nyní tam kráčí, monumentálním sálem chrámu Boží moudrosti, obklopena stovkami lidí, kteří jí upřímně provolávají slávu a stovkami lidí, kteří se jí bojí a přejí si její smrt. Je obklopena křikem a rámusem, který se nese Konstantinopolí, kde vojáci zatýkají za bílého dne její nepřátele a nikdo si nemůže být jist životem, krom několika desítek šťastlivců, kteří včas uprchli. Každý z vojáků je hnán pomstou za krev císaře Manuela, každý doufá, že se zrovna jemu dostane do ruky, některý z vrahů.

„Doufám, že víte, co děláte, generále,“ promlouvá šedovlasý kněz Angelos, jeden z mála senátorů, na něž nedopadl Konstanciin hněv a s přetvářkou hlasitě tleská a usmívá se.

„Doufám, že Synadenos věděl, co dělá, když zavraždil císaře a zmasakroval mé bratry ve zbrani,“ odpovídá vojevůdce stojící vedle kněze a s úsměvem přikyvuje ke Konstancii. „A také doufám, že víte, na jaké straně máte stát, senátore.“

„O pud sebezáchovy jsem nepřišel a Synadenův plán jsem odsoudil, ale masakr, který pácháte… lid Vám tohle neodpustí,“ varuje Angelos, čímž vzbudí generálův nebývalý smích krytý potleskem hostí.

„Lid sere na masakry, lid sere na senátory, církev, sere i na armádu, potřebuje boha, císaře a žrádlo. To nepochopíte. Byl jsem otrok, nevolník, rolník a teď velím balkánské armádě. Co Vy, otče?“

„Bude to nová Irena Athénská. Povězte mi, na kolik kusů roztříští svou vládou naši říši? Irena svým počínáním stvořila germánského císaře. Koho stvoří Konstancie? Anglického? Hispánského?“

„A na kolik kusů jí roztříštil Synadenos?“ syčí generál. „Moc dobře vím, co Synadenos celou dobu dělal, a jen Manuelova netečnost a Theofilovo ignorantství ho chránilo. Vím, že z peněz katolíků tajně buduje vojsko, armádu barbarských žoldáků verbovaných na Kavkaze, v Persii, Francii, Germánii, v Rusku, která zaútočí ze všech stran na naši říši, doplněná o úplatnou svoloč. A naši nepřátelé venku budou hodovat jako supi na mršině naší země. Věř mi, Izáku Angelosi, že říše tuhle válku vyhraje, a že neodpustíme zrádcům,“ poté se pohled generála Alexandrose a senátora Angelose opět stočí k čelu sálu, kde již čeká patriarcha, jenž korunuje Konstancii z vůle boží, velkovévoda, který jí bude korunovat z vůle armády a námořnictva a prefekt, který zastupuje vůli prostého lidu. Tři pilíře císařství, které se nyní lámou v základech, pomyslí si Alexandros a v hlavě, již plánuje, jak bude postupovat se svým vojskem.

„Moji milí,“ začne Konstancie hlasem, který se odráží od všech zdejších mohutných stěn největšího chrámu světa. „Byla jsem zde z vůle Boha korunována, abych chránila církve, svatou matku. Byla jsem zde z vůle vojska a loďstva korunována, abych chránila říši proti nepřátelům a ctila hrdinství našich válečníků. Byla jsem zde z vůle lidu korunována, abych spravedlivě a dobře vládla veliké říši sahající od Benátek po Bagdád, od Sicílie po Kavkaz. A já tak budu vládnout. Udělám vše proto, abych dostála Vašim očekáváním a přinesla spravedlnost naší říši. Spravedlnost, které se jí nedostává,“ pokračuje mladá žena. „Nyní bude spravedlnosti učiněno za dost. V tomto paláci, před třemi lety, byl ohavně a zákeřně zavražděn můj otec, milovaný císař Manuel. Před třemi týdny zemřel můj drahý bratr Theofilos, moudrý vladař. Zavraždění bezskrupulózními klikami proradných zmijí oděných do kůže senátorů a zbroje vojáků,“ ozve se bučení přítomných na adresu vrahů a generál Alexandros znejistí, zatímco Angelos mu věnuje překvapený pohled. „Z vůle boží, z vůle lidu a z vůle armády Římského impéria prohlašuji konzula senátu Theodora Synadena a jeho senátory, jakož i spřízněné dvořany, za zrádce a nepřátele státu. Za zrádce prohlašuji i velitele balkánských legií, generála Alexandrose,“ dodává a vojevůdce stojící u kněze, zbledne, načež se podívá na velkovévodu stojícího za císařovnou. Usmívá se. Je obětním beránkem. „Vyzívám všechny dobré a slušné lidi naší říše, zalijte krví těchto zrádců ulice Konstantinopole, ať je spravedlnosti učiněno za dost!“ a poté je generál Alexandros zadržen palácovou stráží a stoupenci Synadena štváni ulicemi, lynčováni a popravováni.

Její hněv dopadne na všechny, pomyslí si Angelos a opatrně se ztrácí davem, aby prchl z města. Je dost rychlý na to, aby unikl císařovnině hněvu, ale ne dost rychlý na to, aby na Theodosiánském náměstí neviděl, již nabodnutou hlavu generála Alexandrose.