Mozaika 4, VII.: S nimi to nejde...

Uvědomoval si, že to asi není nejlepší začátek. Vlastně to byl dost nepříjemný a trapný začátek pro něco tak důležitého, ale přece se to tímto způsobem vyvrbilo, říká si Theodor a snaží se působit sebejistě a cílevědomě, zatímco si za zády křečovitě mačká ruce. Přestane, když uslyší kroky.

„To má být nějaký hloupý žert?!“ ozve se hlas starého senátora, zatímco Theodor dál hledí průzorem svého stanu na opevněný tábor, který budují jeho vojáci nedaleko Larissy. Sleduje je už nějakou dobu, aby si mohl utřídit myšlenky před nadcházejícím rozhovorem, ale dál se rozhovoru nemůže vyhýbat.

„Omlouvám se, otče,“ řekne Theodor a ukáže k židli u svého stolu pokrytého spisy a mapami. Na opačné straně stanu stojí Izák Angelos v doprovodu dvou vojáků, kteří se hned odeberou pryč, protože je jasné, že od starého kněze nehrozí mladému veliteli žádné nebezpečí. „Musel jsem zajistit, že se sejdeme, aniž by se o tom dozvěděl Synadenos,“ kněz si odfrkne a nadále si odmítá sednout. „Otče, naše říše je na pokraji zkázy a Vy to víte. Zabíjíme se tu mezi sebou jako vzteklí psi, zatímco vojska italských států vpadla do našich držav, Peršané chtějí vpadnout do Mezopotámie, na Kavkaze jsou nepokoje a španělští a arabští piráti drancují naše středomořské državy. V této válce nikdo z nás nezvítězí, ale prohrát můžeme úplně všichni.“

„Na to měla Vaše sestra myslet dříve, než rozpoutala svou krvavou čistku…“

„… v reakci na vraždu našeho otce, ale kvůli tomu jsem si Vás sem nepozval. Nechci se s Vámi hádat, kdo to začal, protože to je to poslední, co by nás mělo zajímat. Potřebujeme se navzájem.“

„Opravdu? Proč bych Vás měl potřebovat?“

„Protože oba víme, že Synadenos je nepříčetný. Ohání se republikou, ale kolik senátorů zastrašil, kolik uplatil, kolik si znelíbil. Jen nahradí jednu diktaturu druhou.“

„O co by pro mě, či kolegy, měla být přijatelnější vláda Konstancie, než vláda našeho člověka?“

„Oba víme, že potřebujeme mír. A oba víme, že to se Synadenem nepůjde, stejně jako oba víme, že míru nedosáhneme s Konstancií,“ pokračuje Theodor a otec Angelos je zaskočen. Nyní už se posadí. „Vyhlásím mírová jednání a senát to potvrdí, sejdeme se v Bari a budeme diskutovat o příměří a míru, který zachrání naše impérium před chaosem a pádem. Synadenos už nebude konzulem římského senátu a Konstancie už nebude římskou císařovnou.“

„Vy se chopíte moci?“

„Ano.“

„A proč bych Vám měl věřit?“

„Protože tím, že s Vámi mluvím, riskuji svůj život. Konstancie je schopná zabít i mě. Vidí zrádce a nepřátele všude, zatímco Synadenos je naprosto posedlý našim zničením a klidně zničí všechno dobré, co tu je, jen aby nás svrhl. Jak vůbec chcete postupovat? Chcete obléhat Konstantinopol? Proto vylodění na Gallipoli? Kolik Vašich vojáků tam zemřelo? Pět tisíc? Deset tisíc? A tisíce našich. Pro nic a za nic. Vojáci, kteří mají bránit říši.“

„Co přesně po mě chcete?“

„Abyste sesadil Synadena a přistoupil k mírovým jednáním. Jsem ochoten s Vámi vést jasná a konstruktivní jednání, ale není to možné, když bude v čele našich řad stát Konstancie a Synadenos. Oba jsou problémem a Vy to víte.“

„Je Vaše dynastie ochotná učinit ústupky vůči senátu?“

„Je senát ochoten vydat ke spravedlnosti senátory pomáhají s vraždou mého otce?“

„Ano.“

„V tom případě ano, jsem ochoten přistoupit na ústupky, ale jaké budou, to se dohodneme v Bari.“

„Něco mi dejte do ruky.“

„Každý senátor obdrží patricijský titul, bude chráněn státem on, jeho rodina a majetek a senát bude moci jmenovat konzula do císařské rady. Pro začátek. Čekám, ale i ústupky z Vaší strany.“

Senátor Angelos si opře tvář o dlaň a zhluboka si povzdychne. Přemýšlí, zda bude vnímán jako zachránce, nebo jako zrádce senátu. A přemýšlí, proč vlastně přemýšlí o něčem tak marnivém a od Theodora vezme kalich s vínem, aby se konečně trochu občerstvil po dlouhé cestě.