Mozaika 4, IX.: Lest

Hádka je horší a divočejší, než Angelos doufal. Věřil, že Synadenos má stále špetku rozumu, ale pokud nějakou má, tak ta je drcena jeho obrovitým egem a ambicemi, ne nepodobnými Konstanciině.

„Bratři, zpráva z Konstantinopole je pravdivá. Císařovna je mrtvá, Theodor je císařem. Naděje na mír je zde,“ provolal Izák Angelos k radosti několika málo senátorů a hrobovému mlčení všech, které Synadenos uplatil, nebo zastrašil. Jakoby neměli dost bohatství, stále jsou úplatní.

„Nejde o mír, Angelosi, jde o obnovení republiky, o její ctnosti.“

„Republika nikdy nezanikla a ty to víš. Každý císař byl prvním občanem a dominem republiky.“

„Právnické žvásty zakrývají pravý stav věcí. Jaký Říman chce být ovládán králem? Je to proti našim tradicím, našim zvykům, našim hodnotám! Je to proti všemu, co Řím učinilo Římem! Neberme zvrácené a zkorumpované podlosti, obroďme svou minulost. Vraťme se do minulosti!“ provolá Synadenos nebetyčně absurdní slova. Ta poslední věta vykonala více, než všechny argumenty Angelose dohromady. I Synadenos blednul, když pochopil, co vyřkl a Angelos se chopil příležitosti.

„Nebo přijmeme novou, lepší budoucnost s lepším císařem. Vyzývám Vás k míru a jednáním.“

Synadenos rychle přišel k sobě a otočil se. „Pokud opravdu tak moc toužíš po míru, věz, že užiji konzulárního veta proti tvému návrhu.“

„Pokud opravdu tak moc toužíš po válce, věz, že vyzvu senát republiky, aby ti vyjádřil nedůvěru.“

Synadenos přistoupí blíže, až je to Angelovi nepříjemné. „Polovina je uplacená a polovina zastrašená. Jak toho chceš dosáhnout?“ syčí Synadenos, pro kterého účel světí prostředky, ale nejen pro něho, když do sálu senátu vběhne posel a nese zapečetěný dopis. „Co je?“ křikne Synadenos a posel mu podává dopis. Je to dopis od generála Stagarena z maloasijské armády. Synadenos roztrhne pečeť a podívá se na Angela. „Jestli si v něco doufal, tak to právě skončilo. Stagarenos nikdy nezklamal a nyní,“ pokračuje Synadenos k senátorům. „Nyní naše vojska vytáhnou na Konstantinopol. Jedno z Bulharska, druhé z Gallipoli a třetí od Nikáje!“ křičí, až se jeho hlas rozléhá velkými prostory senátního sálu a odráží od vysokých sloupů. Úsměv na jeho tváři se rozplyne po přečtení pár řádků a Synadenos bledne. Všichni senátoři jsou překvapení a i Angelos se tváří zaskočeně, když bere dopis.

„Armáda generála Stagarena pochodovala na Sangarius. V jižním průsmyku se měla střetnout s armádou generála Tagarise, ale namísto otevřené bitvy se Tagarově armádě podařilo dvacetitisícové vojsko obklíčit, přepadnout a rozdrtit s početně menší armádou. Stagarenos padl v bitvě.“

Synadenos se odbelhá ke svému křeslu. Jestli padla Stagarenova armáda, přišel o jakoukoliv naději na dobytí Konstantinopole. I když město sevřou ze dvou stran jeho západní armády, bude zásobováno námořnictvem a jeho týl bude chráněn. Synadenos si povzdychne. Angelos se potí a dívá na Synadena. Ten přikývne. „Prohráli jsme,“ řekne zlomeně. „Ale nekapitulujeme. Nikdy. Stále máme desetitisíce stoupenců, stále máme vojska v Itálii a na Balkáně. Kapitulace by byla zrada našich ideálů. Přistoupíme na mírová jednání. Sepiš zprávu pro Theodora,“ a Izák se osobně jal brku a inkoustu, aby na listinu stvrzenou pečetí senátu, napsal dopis pro nového císaře. A ještě jeden napsal, jako kopii pro archívy, vysvětlil senátorům. Zoufalý a šokovaný Synadenos obě listiny podepsal a Angelos se odebral pryč, poslat ty listiny. Posel, který přinesl dopis, byl stále venku a Angelos vypadal, že se udusí, když jím zacloumal. Z hrůzy, kterou cítil, se musel nejdříve uklidnit. Potil se strachy, i když ne z porážky Stagarena, jako spíše ze spiknutí, kterému asistoval.

„Tenhle je do Konstantinopole a tenhle,“ ukáže na domnělou kopii. „Pro generála Stagarena. Může se vzdát,“ řekne vyzvědači v žoldu kancléře Kantakuzena a ten se usměje, zatímco v doprovodu půltuctu ozbrojenců opouští Smyrnu. Angelovi se uleví, i když stále neví, zda bude oslavován, nebo čtvrcen.

Zpráva se roznesla, jak stepní požár. Obrovská úleva zaplavila maloasijské vojsko, které s radostí přestalo bojovat v bratrovražedné válce. Radost ovládla Konstantinopol, jejíž lid se děsil představy obléhání. Boje pozvolna ustávají, oddíly se vzdávají, ale v Itálii, ani v Řecku a ve Smyrně se nechtějí vzdát. Takové zprávy přichází k císaři, který vděčí bohu za prozřetelnost a Angelovi za rozvážnost. I když nastanou jednání, vojska se začínají opět obracet k běsnícím barbarům, namísto zabíjení svých sousedů, bratrů, přátel, otců a pustošení vlastní říše.