Mozaika 4, X.: Jednota

Je to skvostný pohled, na který je Theodor velice pyšný. Skoro chce dojetím plakat, ale neukáže žádnou slabost před Synadenem, který mu na ochozu městských hradeb dělá neochotně společnost, aby ukázal jednotu. Oba stojí, nesmiřitelní nepřátelé, hledící na usmířená vojska, která nyní v široké koloně povozů a pěšáků opouštějí město Bari, jež si konečně oddychne, a pochodují severu vstříc.

Máloco dodává mladému císaři takovou naději do vládnutí jako jednota, kterou vidí mezi těmito vojáky. Ještě před pár týdny se zabíjeli, jak vzteklí psi a nyní jdou bojovat bok po boku. Ne, to senát a císařský dvůr se nenáviděl, tihle vojáci proti sobě nepřátelství neměli, uvědomuje si Theodor, jakou bolest způsobila ambice Synadena a krutá mstivost Konstancie.

„Generálové, spoléháme na Vás,“ pronese císař k Tagarovi, který mu sloužil a Stagarovi, který proti němu vedl vojska, ale nyní jdou společně do boje. „Kdy dorazíte do Foggie?“

„Za tři dny, spíše za dva,“ ujišťuje Stagarenos. „Město zachráníme, obležení prolomíme, papežence vyprášíme, Normany pobijeme. Od Foggie, z Lucera a dobudeme zpět pro říši zbytek Apulie.“

„Výborně. Ale nepřežeňte to. Náš smír je čerstvý, mladý, musíme ho udržovat.“

„Musíme ho zalít krví nepřátel říše,“ řekne Tagaris a Stagarenos divoce přikyvuje.

„Vy dva jste se hledali. Hodně štěstí, generálové,“ a oba muži se ukloní a odejdou doprovodit svá vojska na sever, zatímco císař se podívá na Synadena. „To bude velké vítězství, nemyslíte?“

„Myslím, že už jste zvítězil, císaři.“

„Myslíte? Je to kompromis, ten nikdy není vítězstvím.“

„Kompromis?“ vyprskne senátor. „Tím byl před Vaším posledním požadavkem, teď je to jen hnus.“

„Můj poslední požadavek byl naprosto oprávněný, a pokud se nepletu, senátoři ho velice vítají.“

„Senátoři si neuvědomují, co znamená. Vidí jen krátkodobé výsledky, marginálie toho, že bude Váš majestát možná oslaben, ale dlouhodobě… ze senátu bude vykřičený dům zlodějů a korupčníků…“

„V tom máte jistě své zkušenosti, že?“ zašklebí se císař.

„Uplácet sliby je horší. Dal jste právo volby lůze, zlodějům, děvkám, dělníkům, každý hlupák, který se naučí číst a psát, bude mít drzost, že bude volit senátora. Do senátu už se nebudou dostávat moudří a vznešení, ale lůza, která bude plnit přání lidu. Bude korumpovat lid sliby a bude korumpována hlasy.“

„Senát to odsouhlasil. Dvůr to odsouhlasil. Vaše nářky jsou zbytečné,“ řekne Theodor a Synadenos odchází pryč. Tomu všemu zpovzdálí naslouchal Angelos, který přichází k Theodorovi. „Senátore.“

„O tohle skutečně šlo?“

„Ano. Šlo o to usmířit říši. Dosáhnout kompromisu, jednoty, pokroku a spravedlnosti.“

„Zničit senát. O to šlo, císaři? Celou dobu, že? S Konstancií nešlo vládnout a takhle jste zničil i senát.“

„Senát jsem nezničil. Nadále bude existovat, posílen o vůli milovaného lidu,“ senátor nedokáže rozpoznat, nakolik moc jsou slova míněna vážně, a nakolik je to zlá jízlivost.

„Asi jsem stvořil monstrum.“

„Monstrum stvořil Synadenos v den, kdy dal zavraždit našeho otce.“

„A ten den stvořil, jaké monstrum? Konstancii? Nebo Vás?“ císař mlčky sleduje zástupy vojáků, kterým navíc mává, když se zrovna otočí a podívají. Jsou nadšení z toho, že o nich jejich císař ví.

„Možná oba, senátore. Možná oba,“ odpovídá císař konečně. „Získáváte privilegia, potvrzujete mou autoritu, vyhlásil jsem amnestii pro senátory, senát přísahá věrnost dynastii a lid získává právo volit.“

„To se nikdy nemělo stát. Synadenos to vyhodnotil správně. To nebude demokracie, ta je kultivovaná, ctnostná a moudrá. To bude ochlokracie, vláda lůzy a spodiny. V demokracii mají volit jen moudří.“

„Věřím, že naši lidé budou volit moudře, spravedlivě a s rozvahou,“ ano, mladý a vítězící císař je neskutečně jízlivý.

V dalších dnech přichází nepříjemné zprávy o vítězstvích imperiální armády. Každá taková zpráva posiluje císaře a oslabuje senát. Synadenos, ani Angelos nedokáži tak dobře uchopit záchranu Foggie, vyhnání Normanů z Lucera a úspěšné obléhání Lombardů v San Severu tak dobře, jako mladý císař, který cestuje po bojových liniích, zatímco oni žijí ve své věži ze slonoviny.

Theodora čeká dvacet nesnadných let, kdy završí dílo svého otce a první římské lodě vplují do Nového světa.