Bezmoc

Utíkala. Běžela tak rychle, jak jí jen plíce dovolovali měnit objem chladného vzduchu, který se jí s každým nádechem dostával do plic.
Běžela bosa. Boty dávno ztratila, ani neví kde. Byla tolik vyděšená, že ani nevnímala ostré hrany kamení, které se jí s každým krokem zarývaly do chodidel. Z drobných ranek pomalu vytékala krev a ulpívala na každém kousku ze mě, kterých se dotklo tolik bolavé chodidlo.
Z pomněnkově modrých očí přímo vyzařovala bolest. Ne fyzická. Bolest na duši. Tolik jí ublížil. Tolik mu věřila, nic to neznamenalo?
Začalo pršet. Nevnímala chlad, který se provrtával její bílou pokožkou. Až do morku kostí.
Nevnímala třes, který prostupoval jejím tělem. Stále viděla jeho tvář. Výraz v jeho tváři, jeho pohled. Pohyby jeho těla, když si po tom všem s ledovým klidem zapálil cigaretu...
Doběhla domů. Zabouchla za sebou těžké dřevěné dveře. Kdykoliv jindy jí poskytovali pocit bezpečí. Kdykoliv jindy... ne teď. Dnes večer poznala, že ničemu nemůže věřit. Byla tak naivní. Posadila se. Záda si opřela o pevné dřevěné dveře. Tmu, který byla v místnosti, prořezával jen ostrý stříbřitý paprsek Měsíce.
Zavřela oči. Mezi víčky, které tiskla k sobě, se začali drát na povrch slané kapky slz. Horké pramínky smáčeli její hladkou tvář a z brady odkapávali do černé tmy.. Naplno se rozvzlykala. Naplno rozhodnutá nikomu nic nepovědět... Nikomu.