Konec všeho

Už není jaro, není léto, není podzim,… není vlastně ani zima… už není nic. Čas se zastavil, a jako zázrakem si nikdo nepovšimnul toho, co se stalo.
Všechno se skončilo.
Květy shořely v ohnivém náporu nekonečného mrazu a ptáci ukončily zpěv. Odněkud z pahýlů, jež kdysi bývaly stromy, se na tebe dívá pár smutně temných očí. Že by to byla kočka? V tom případě je už na celém světě poslední.
Pak náhle ucukneš…
„Mračí se,“ zašeptáš, jako by se tím všechno vysvětlovalo.
„A proč by se nemračila, ví že jsme to byli mi, kvůli kterým to všechno zemřelo.“
„Hloupost, je to jen obyčejná kočka,“ odbýváš mne. Nevíš, že kočky byly kdysi démony, a že démoni jsou vlastně pozůstatky andělů.
Vlastně,… znám tě, i kdybys věděl, tak… bylo by ti to jedno. Vždyť čím jsou démoni pro člověka, pro ničitele světů, pro toho, kdo byl již od svého počátku tím, kdo za zrod démonů vůbec mohl?
Zachvěla jsem se. Sebe už za člověka nepovažuji dávno, a vedle tebe si najednou připadám docela malá.
Zafoukal vítr,… nebo se mi to možná jenom zdálo, ale z ničemnic je mi najednou docela chladno.
S prosebným pohledem čekám, jestli mě zahřeješ celou mocí tvé náruče, ale asi marně. Proč bys něco takového dělal? Nejsi můj přítel. Skoro se neznáme, a to, že ses mě někdy dříve dotýkal tam, kde se dotýkají ti, kdo jsou si blízcí, na tom nic nezmění, to bylo tehdy, když se ještě pohyboval čas.
Teď už se třesu celá. Jsme poslední dva, kdo přežili smrt samotného světa, ne, že by to snad něco znamenalo. Vždyť teplo tvých polibků z mého těla vyprchalo již před takovou dobou.
I my dva zemřeme, i když to nepřiznáš.
Vše totiž umírá….
…. A odněkud z nedalekého temna se ozývají táhle jemné zvuky… jistě, to bude ta kočka.