Labyrint

Tak jsem se ocitla ve tvém labyrintu, té pusté hříčce, postavené snad z něčích necudných a černých myšlenek. Snažím se jím kráčet s hrdým výrazem, ale není to tak lehké. Brodím se bažinou a prodírám keři plnými dlouhých ostrých trnů.
Odřená do masa, stažená ze šatů i z kůže, bloudím mezi mrtvými bezlistými těly zavražděných stromů, a na jejich větvích se už sdružují lační havrani.
Asi je upoutala moje odkapávající krev. Zvědavě po mě pokukují, a sází se, kolik kroků ještě udělám, než se zhroutím k zemi.
To ale nemohu dovolit, nemohu zemřít. Musím se dostat do středu toho labyrintu, napříč všem zvrácenostem, které tu ještě čekají.
Tam vprostřed bludiště sedíš, se svým samolibým úsměvem, na trůně z promarněných příležitostí a držíš něco, cos mi proti právu vzal. Jsi tak sebejistý. Čekáš, že to nezvládnu, ale já se nevzdám. Projdu tvými nástrahami, dojdu až na konec, podívám se ti zpříma do očí, a svoje srdce si od tebe vezmu nazpátek.
Přeházím další zatáčku. Už to přece nemůže být tak moc daleko.
Havrani mě stále pozorují ze zdí a z pozůstatků stromů. Přibližují se.
Když se snažím předstírat sebedůvěru, všichni do jednoho se smějí, až se snášejí černá peříčka. Bez srdce je těžké věřit v sebe sama.
No tak… už jen malý kousek…. Nebo ne? Přede mnou další zeď a slepá ulička.