SMUTEK

                                                   SMUTEK

Křišťálové poháry cinkly a modré víno se rozlilo do jícnů prožraných lží. Nezbytné masky přetvářky se pevně usadily na snobských tvářích pánů a dam. Ostré světlo těžkých skleněných lustrů se marně snažilo prorazit skořápky falše. Zelené oči papírových masek se ztrácely v šumění hloupých poznámek. Velký černý pavouk visel v ovzduší a spřádal neproniknutelnou síť, která obalovala ledová srdce přítomných. Za vysokými i nízkými čely, pod vlasy, právě tak jako pod plešemi, se ukrývaly prázdné myšlenky, jež svým jedem sytily atmosféru. Neplodná těla, sevřená do krunýřů brokátů, se lascivně vlnila špinavým nánosem úskoků.

Do studené síně vešel člověk. Ano, byl to jediný člověk v této vysoké mrazivé kobce. Jeho hřejivý pohled však nedokázal rozpustit ztuhlý vosk na napudrovaných lebkách. Svýma bystrýma očima obsáhl celou slavnou sešlost. Hledal tu další živou bytost. Brzy jej však rozbolely oči, když se střetly s tvrdými pohledy robotů.

Náhle se otočil a spatřil krásnou ženu v dlouhých modrých šatech. Černá růže jejích zřítelnic pevně objala člověka a sevřela jej do svého kalichu. Těžká rosa jej zalila a smočila jeho city, které se poté nemohly vznést. Studený vzduch jen s obtížemi odnášel molekuly neprůhledné vláhy. Krev člověka znenáhla tuhla a čím dále pomaleji se prolévala jeho tělem. Umírající srdce sebralo poslední síly ke své obraně. Prudká bolest vzkřísila polomrtvý mozek a jasná mysl se opět probudila k životu.

Člověk poznal svůj omyl. Chladná krása si jej sice podmanila, ale jen na čas. Opět se mu podařilo vybřednout z bahna prokletí. Jeho modré oči se zamlžily slzami té nejhlubší lítosti, ale tu brzy vystřídal nespoutaný vztek, který se nezastaví před ničím. Člověk strašlivě zakřičel, přímo zařval. Byl to neartikulovaný zvuk, ale rozuměl mu každý.

Červotoči opustili svá hnízda v banketních stolech, které se pak okamžitě sesuly na mramorovou podlahu a pokryly ji střepy nejjemnějšího porcelánu. Těžké žulové zdi se počaly kymácet. Padající kameny postupně pohřbívaly přítomnou smetánku.

Za rozbořenými zdmi se objevili lidé. Se zájmem a jistým údivem sledovali zkázu paláce, ne však s hrůzou. Když si přišli prohlížet trosky, uviděli tváře mrtvých zkřivené strašlivým úděsem. Ke svému překvapení však nenašli ani kapku krve. Jen asi uprostřed sálu se leskla malá loužička, u níž spočívala tvář člověka, jediná, která se nesměle usmívala, i když s nádechem lítosti nad čímsi, co už si člověk odnesl někam s sebou. Modré oči trochu zšedly, ale přesto stále hřály. Tento člověk pak byl jako jediný z mrtvých důstojně pohřben a jeho jméno pomalu zaniká na opuštěném kamenném náhrobku.

Praha, 1974 (?)