Měsíční svit

Otevřelo se okno a ona vyskočila ven na střechu. Byla chladná zimní noc. Nesněžilo, ale celá střecha, zahrada i okolí bylo pokryté bílou peřinkou.

Zase přichází to podivné období. Vždycky se doma seběhne moc lidí a ona takovou velkou společnost moc nemusí. Musí hledat úkryty a nebo chodit ven, ale tam je teď už čím dál větší zima.

Přerušila myšlenku a vydala se přes střechu na druhou stranu. Seskočila na střechu boudy a potom ladně přistála na plotě. I když trochu klouzal, byla schopná se na něm udržet. Na jeho konci seskočila a pelášila přes ulice. Nikdo tu nebyl, nejezdila auta, jen okna svítila. Viděla siluety lidí. Některé z nich dokonce rozpoznávala. Světýlka na střechách a v oknech divoce blikala. Když se ohlédla na jejich dům, byl nějak moc smutný, nebarevný.. Nic moc.

Šla dál sněhem a zanechávala za sebou otisky tlapek. Vyhoupla se na další plot, hbitě ho přeběhla a na jeho konci hupsla do tmavého lesa. Sněhu tu bylo jen málo, protože stromy mu překážely v cestě. Musela dávat pozor, aby nezakopla o kdejaký kořen a aby náhodou nespadla do nějaké díry zasypané jehličím a sněhem. Kamení studilo a klouzalo, ale to jí nezastavilo. Konečně uviděla světlo, které znamenalo, že palouček už je nadohled. Ostatní už tu byli a koukali do svitu měsíce. Zastavila se a také neodolala pohledu. Světlo se odráželo na její černé srsti a stejně tak na srsti všech ostatních. Stáli v kroužku.