Upršený soumrak

Je takhle jednou pozdě večer venku sychravý, podzimní den.
Prší jak o život a velké, masité kapky nelítostně buší do dvora.
Brrr. Chladno. I můj bulteriér Mazlík se na mě dívá pohledem jako by říkal - tak na co ještě čekáš?
No co už. Zatopit třeba, starý brachu! pravím sám k sobě.
Stoicky penetruji pantofle, popadnu kýbl a táhnu zápražím do dřevníku.
A on tam pod stříškou stojí chlápek.
Celý bílý. Dlouhý plášť má přes ramena. Koukáme na sebe a nevíme co říci.
"No, nazdar. Kde se tu bereš?" ujímám se konverzace.
"Omlouvám se," on na to. "Schovávám se... před deštěm. Nevadí...?"
Zkoumám jeho tvář. Velmi pohledný mladík, ale vypadá nějak... vyplašeně.
"Ale jo," přikyvuji. Teprve když se otočím k hromadě dříví, napadá mě: jak se mi vlastně dostal na dvůr? Že bych nezavřel branku? Poohlédnu se přes rameno. Venku už je skoro tma, ale branka je zavřená, to vidím.
"Kde ses tu vzal, člověče?" házím poslední polena do kýblu.
Nejspíše v ustrnutí nad mou tupostí trpitelsky obrátí oči k temné obloze.
No jasně. Kde se tu asi mohl vzít. Přelezl plot protože ho zaskočil déšť. No tak ať si tu je, v dřevníku nemá co ukrást a domů ho Mazlík nepustí.
"Ne že tu budeš škrtat," doporučím mu.
"Nebudu," křižuje se svatosvatě. "Jen počkám, až..." Zvedne prst vzhůru. "Až to tam nahoře skončí."
"Jasně."
Táhnu přes zápraží domů a jen tak ze zvyku sáhnu do deště. A pak jen zírám, protože...
Asi mě klame zrak, ne? Natáhnu ven dlaň a chytám kapky. Pak studuji ruku z největší blízkosti, jakou mé postarší již oči umožňují. To není voda. To je... snad krev?! A ať se propadnu, jestli v ní nejsou kousíčky rozdrceného peří...
Ohlédnu se k dřevníku.
Twl, řečeno dnešní technomalebnou češtinou. Ztrnu jak solný sloup.
To, co má ten hezký jinoch přes záda, není plášť...