Mozaika, III.: Neobyčejné pole

Není to obyčejné pole, nejen tím, že je terasovité, což nebývá obvyklé. Přes den se takové zdá být. Obyčejné, klidné a zlaté kukuřičné pole, které se táhne po obzoru od jednoho lesa k druhému a jeho středem vede vyšlapaná cesta, kterou používají místní sedláci a vesničani se svými koňskými povozy putujícími mezi Barwinkem a Vyšným Komárníkem. Obě osady, pomalu se měnící v maloměsta, spolu čile obchodují a bohatnou, místní se setkávají a směňují zboží, a obě osady žijí z neobvykle bohatých úrod zdejších kukuřičných polí.

Právě tato pole bývají neklidná jen ve dvou obdobích, v období setby a období sklizně. Nás však zajímá to druhé období, neboť první se ničím zvláštním nevyznačuje. Tím druhým obdobím je září, kdy jsou terasy den za dnem zalidněny desítkami místních sedláků a nádeníků sklízejících šťavnatou a bohatou úrodu, a potom znova, v noci na přelomu října a listopadu. Zatímco v září tam chodí, kdekdo, lidé tam pracují pod horkým pražením pozdně letního slunce, lidí ubývá, jak ubývá i kukuřice a okolo konce října už se k tomu místu nikdo z místních nepřiblíží. Veškerý ruch mezi osadami utichne, ale to neznamená, že jsou pole opět klidná.

Obě osady si užívají plody své práce, svých skvostných úspěchů při sklizni, která je rok od roku hojnější, až budí závist ostatních osad, které se ptají, čím to vlastně je? Proč barwinští a komárnští mají tak skvělou úrodu? Co děláme špatně? Co oni dělají dobře? Tedy, tak se ptají ty vzdálenější osady. Ty bližší to vědí, a raději oželí úrodu, než aby tomu byla každý rok jejich vesnice vystavena.

Osamělá a chladná říjnová noc lámající se do noci listopadové, všechny místní odpuzuje, ale hloupé zvědavce z dalekých končin přitahuje. Byl mezi nimi i mladý pár. Dívka a chlapec, až z Nitry, kam se donášejí zvěsti o tomto místě přes různé nadšence, cestovatele a opilce, nezřídka zveličené, nezřídka přibarvené. Na konci října přijel pár do Komárníka, a už tím všechny zdejší překvapil.

Touhle dobou tam nikdo nepřijíždí, ne? Co tam dělají? Dvojice se ubytovala ve zdejším hostelu, nic přepychového, vždyť je to jen osada. A právě tam jim bylo řečeno, ať raději zůstanou pár dní, než půjdou na sever, avšak dvojice prozradila, že je tu právě, kvůli tomu, kvůli té zvěsti přijela. Pokojská, se svěšenou hlavou, si posteskla, a jen se vrátila do svého pokoje.

V noci, podle výpovědí místních snad kolem deváté, se dvojice vydala na sever, opustila hostel a po cestě zamířila na sever, kde je mírně stoupající svah s terasami, jindy osetými kukuřicí. Noc byla krásná, čistá, i když trochu chladná, obloha zalitá tisíci hvězdy. Měsíc v plné kráse dokonale osvětloval zdejší krajinu, každý její záhyb, strom i stezku, na procházku nejlepší možný čas. Poslední, co se ví je, že dvojice vystoupala na vrchol terasovitých polí, postavila si tam stan a pak už se nocí nesl jejich zoufalý a hysterický křik. Nikdo jim však nemohl jít na pomoc. Nikdo se neodvážil jim jít na pomoc. Obě vesnice akorát celou noc slyší tu hrůzu, řev a pláč, který se nese všemi směry. Tu noc pole nepatří živým, nemají tam co pohledávat, jejich zvědavost špiní památku mrtvých. Tu noc pole patří mrtvým a utrápeným. Až ráno, jak místní zdejší nijak nepřekvapilo, byl chlapec nalezen mrtvý. Jeho hlava vyvrácená a otočená, nohy zlomené a všude okolo škrábance, jak se snažil odplazit pryč. Dívka naprosto blouznící, křičící a nepříčetná, pomatená na veškerém rozumu, třesoucí se a pomočená hrůzou, bělejší, než vápno a utíkající od každého, koho slyšela, jak se přibližuje. Ano, slyšela. Nikdo nechce vědět, co v noci zažila, ale bylo to dostatečně hrůzné, aby si vyškrábala oči.

Staré zákopy a bojiště si stále vybírají své oběti… a další rok bude úroda bohatší, neboť tak jako živí vzdávají oběť mrtvým, tak i mrtví musí vzdát oběť živým. Ale za jakou cenu? Nikdo nesejme vinu z místních, kteří mlčí, ani z těch, kvůli kterým se zde umíralo.