Mozaika 3, V.: Příčetnost...

„Ne, ne, ne, ne! Já to nebyl!“ křičí Stefan a pobíhá po kuchyni. „Já to nebyl! Já to nebyl!“ pokračuje v křiku, z očí se mu řinou slzy, kroutí hlavou, bouchá pěstí do stolu, do dveří, do stěny a v celé té hrůze, v té pomatenosti smyslů, kdy pořádně neví, co dělá, a kam chodí, několikrát zakopne o mrtvé tělo své dcery ležící na podlaze.

Na podrážkách svých botou roznáší krev. Musel to udělat, a nemusel, mohl, vlastně neměl. Tohle všechno se mu honí v hlavě, když ho pozoruji. Mlčím. Sleduji ho. Studuji ho. Chci pochopit, co se bude dít i v budoucnu. „Měla si mě poslouchat! Slyšíš mě, ty hlupačko?! Měla si poslouchat!“ křičí na mrtvé tělo a začne vyhazovat talíře a skleničky z poliček. Ječí a mlátí hlavou o stěnu, aniž by přestával ničit věci, kolem sebe. Je jen otázkou času, kdy sousedi zakročí. Následuji Stefana, dál ho sleduji a naslouchám jeho bolesti, dívám se, jak mu z pořezaných rukou teče krev, jak je nepříčetný, jak se směje a zuří, pláče a raduje se nad tím, co se stalo. Vždyť napravil svou neposlušnou dceru. Teď už ho nebude zlobit. Teď už mu nebude přidělávat vrásky na čele, že ne?!

Stefan pokračuje svou cestu bytem a já z něho nepřestávám spouštět zrak. Vejde do obýváku, kde rozbijí obrazovku televize a směje se při tom. Převrhne židle a křesílka, prokopne skleněný stůl, sebere lampu, kterou mrští na stěnu s fotografií své dcery, řve, až se celý byt otřásá, skáče a z polic vytahuje knihy, jejichž stránky potírá svou krví, a potom je roztrhává. Všimnu si, jak se v oknech protějšího činžáku objevuje, čím dál více zvědavců, kteří to sledují. V těchto večerních hodinách je to docela překvapivá zábava. Ten tanec ničení, nadšení, zla, radosti, vzteku a štěstí. Byt, který byl domovem otce a dcery, se mění ve spoušť. Dívka mrtvá a šílený otec ztrácí své vzpomínky, svou minulost, svou současnost, a když spatřím, jak někdo vyrazí dveře, tak nejspíše i budoucnost.

Ve dveřích stojí strážníci a míří před sebe pistolemi. Stefan si jich všimne. „Hele, opičky jsou tady!“ a začne předvádět opici, vyskakuje do vzduchu, mlátí se zakrvácenými pěstmi do prsou a křičí jako pavián. Strážníci se na sebe dívají a vyděšení sousedi ustupují. Vždyť to byl takový hodný a milý pár. Starostlivý otec a dcera šla na vysokou. Teď tam on křičí, a nikdo neví, co je s tou dívkou.

„Jménem císaře…“ spustí strážníci, ale odpovědí jsou letící knihy, které dopadají vedle nich.

„Přestaňte, nebo budeme nuceni použít sílu,“ pokračuje další strážník.

„Sílu? Sílu? A máte sebou Mílu? Když není Míla, tak není síla!“ básní Stefan, který vběhne do kuchyně. Já to krvavé divadlo dál sleduji. Ještě před půlhodinou bylo skoro všechno v klidu. Obyčejný den. Otcův křik na svou dceru, která mu zapékala do jídla připínáčky. Plivání dcery na svého otce, pouštění hlasité hudby a pískání na píšťalku, když se snažila usnout. Obyčejný a všední den jako každý jiný. Dnes, ale přinesla novinu, že se bude stěhovat. Věděl jsem, že to je lež, že chce svého otce vydírat a provokovat, tak jako, když mu zničila jeho hudební sbírky, potom, co zabil jejich kočku jako trest za tu vidličku zabodnutou do levého oka, když se s ním pohádala o klíčích do sklepa. Nechtěl jí pořád půjčovat klíče od sklepa. Na co? Jedna hádka, jedno oko pryč a Marie se tomu tehdy smála. Teď už se asi moc nesměje. Jen leží s proříznutým hrdlem a její otec bere nůž, aby se vrhl na strážníky.

Všimnou si toho a reagují. Několik výstřelů na břicho, na rameno a na prsa, protože nechtějí riskovat, a je jim jasné, že ho neodzbrojí, že je naprosto šílený a nepříčetný, všem okolo nebezpečný. Stefan leží na zemi a vzápětí vstává. Policisté prohledávají jeho tělo, zjišťují, zda je skutečně mrtvý zatímco s vyděšeným výrazem na tváři prochází kolem kulatého stolu, sleduje své tělo a jde do obýváku. V jeho očích jsou zase slzy, ale tentokrát už jen strachu a bolesti. Předtím tam měl slzy pomatenosti.

Pootočí se a podívá se ke mně a k Marii, která roztřesená sedí v gauči a z opačné strany bytu taky hledí na své tělo, sledovala svého otce, jak všechno zničil, a nemohla nic dělat.

„Jedna otázka pro každého,“ řeknu a sleduji policisty.

„Proč?“ zeptá se mě Stefan, aby se hned potom zhroutil v pláči.

„Úkol.“

„A proč my?“ ptá se Marie, která si klekne k otci a snaží se ho utěšit.

„Zkouška,“ mé odpovědi jsou pravdivé, avšak nic neříkající.

„Dobře,“ uslyším tak známý a tak nenáviděný hlas. „Ale to je jen začátek,“ zašeptá.