Čtyři slova

       Sedím na zemi u vchodu nějakého domu. Mám na sobě kalhoty a košili,

       jsem bosá. Ve vzduchu je černý kouř, mám vyprahlá ústa.

       Na chodníku přede mnou leží člověk. Je mrtvý. Spálený.

       Nevím, co se děje, kde jsem. Nevím, jak se jmenuji a kde bydlím.

       Kolem mě nikdo není, jen mrtvoly. Je snad válka ? Nevím.

       Nehýbu se. Nesmím se pohnout. Jinak mě uvidí a zabijí. Ale kdo ?

       Teď mi něco blesklo hlavou. Vojáci. Ne lidi. ? Ne lidi ? Nemluví.

       Vypadají jako lidi. Jsou to stroje. Stroje nemluví.

       Dál tiše sedím. Jsem klidná. Stmívá se.

       Pokouším se vzpomenout si. Nic. Nejde to.

       Když živí závidí mrtvým. Kde jsem to jen četla.

       Znamená to, že jsem prohrála ? Je lepší být mrtvý ?

       Zavřu oči a pomalu dýchám. Teď se pro změnu snažím nemyslet.

       Dobře, tak znovu. Potřebuji nějaké boty a vodu . . .

       Zvoní mobil. Budík.

       Ležím doma v posteli. Vím kdo jsem a kde jsem. Byl to jen sen.

       Jdu kde dveřím ložnice. Zkamením.

       Je na nich napsáno : BOTY A LAHEV VODY