Sníh

Sníh
Po celý den procházel mrazivými lesy, jejichž vrcholky šlehal ostrý vítr. Sníh pod stromy byl pokryt jehličím a zuráženými konečky větví. Hukot větru a praskání a svist větví ho provázely po celý den.
Teprve s ustupujícím světlem rychle přicházejícího večera se vítr ztišil a lesem zaznívaly jen občasné zdušené zvuky padajícího těžkého sněhu ze stromů. Když se konečně přiblížil k okraji lesa, šero již značně zhoustlo a lesní zákoutí potemněla.
Byl prokřehlý a unavený dlouhou chůzí v mrazu. Pospíchal, protože věděl, že v malé vsi za kopcem by mu uprostřed noci nikdo neotevřel. Přesto se však rozhodl si alespoň na chvíli odpočinout. Do vsi to byl ještě kus cesty přes pláň pokrytou hlubokým sněhem, v němž se ztrácel obrys úvozové cesty.
S povzdechem prohledával kapsy, aby nakonec našel malý kousek chleba. Jen chvilku, přesvědčoval sám sebe. Usadil se pod mlázím na samém okraji lesa. Pod hustě zasněženými smrkovými větvemi zde byla zem takřka bez sněhu, pokrytá suchým jehličím.
Uzly na řemíncích vzdorovaly jeho prstům. Nakonec však přece rozvinul stočenou pokrývku, která mrazem ztuhla jako plech. Jen chvilku, umiňoval si. Musím dál, už to není daleko. Snad se někdo ve vsi slituje a nechá unaveného zkřehlého chodce přespat v zadýchaném teple stáje.
Mezitím se ještě více zešeřilo. Nad plání se objevily první hvězdy na obloze vymetené větrem. Mráz zesílil.
***
Když procitl, cítil se podivně. Vnímal jakousi zvláštní lehkost a bezstarostnost, jakousi úlevu. Rozednilo se do jasného prosluněného rána. Slunce zářilo a sníh na pláni jiskřil barevnými odlesky.
Pociťoval podivné rozjaření, byl jakoby obluzen. Nemyslel na nic. Ani nepostřehl, jak se ocitl na sněžné pláni, která byla jako huňatá bílá kožešina a blyštila se oslepivě hrou barevně třpytivých sněžných krystalů.
Jen krátce a jaksi bezděčně pohlédl zpět k místu, kde zůstal přes noc. Nespatřil nic, co by ho zaujalo, nic než neporušený bělostný a současně duhově zářící sníh na větvích i na zemi. Bylo v tom cosi divného, něco zneklidňujícího. Ale nepátral po důvodu svých pocitů. Neusiloval o nic, nepřemýšlel, jen jako by jeho mysl plula v tom zářivém barevném světle. A jeho rozjaření sílilo. Měl pocit, že se směje, cítil radost ze vzduchu, sněhu a slunce. Bylo mu, jako by se rozletěl po pláni a točil se a tančil v čistém opojení radosti.
***
Ze vsi za kopcem přicházel muž s malým chlapcem. Brodili se hlubokým načechraným sněhem a táhli za sebou malé sáňky. Chlapec se rozeběhl a s výskotem padl na znak do měkké kožešiny třpytícího se sněhu. I muž se smál, klopýtl a zapadl do sněhu vedle chlapce.
Smáli se, když střásali sníh z šatů. Pak ztichli a zhluboka vdechovali vůni mrazu a jehličí.
- Tatínku, podívej … Podívej, jak támhle víří sníh. Ale vždyť nefouká vítr…
Oba se dívali, jak po plání přelétá a točí se sněžný vír. Ostré slunce a třpyt sněhu vyvolávaly mžitky a mihotání, až se jim zdálo, jako by se ve sněžném víru mihl jakýsi stín, jakási silueta. Ale bylo to jen zdání.
S úsměvem na sebe pohlédli. Společně popadli šňůru saní a vyrazili k lesu. Sníh na jeho okraji neporušovala žádná stopa – ani zvířecí, ani lidská.