Nudu v Brně rozptýlil až „moon walking“ podsaditého číšníka

V měsíci dubnu přibližně před třemi lety jsem byl účasten jako promotér na nejmenovaném veletrhu. Nebyl jsem na šedivém koberci veletržního stanu sám, nýbrž se mnou i pan M. Po celodenním„stepování“ jsme si okolo 19 hodiny zaslouženě vychutnávali teplou večeři a chlazenou whisky.
Čas plynul okolo nás a nechybělo mnoho a zmeškali jsme poslední autobus jedoucí do odlehlejší části Brna. Už ani pořádně nevím, jak dlouho nám trvalo dojít k hotelu od konečné zastávky autobusu, což však bylo způsobeno nikoli naší společenskou, ale tělesnou únavou z „tanečních kroků“ vykonávaných na zátěžovém koberci veletržního pavilónu v průběhu dne.
Po snadném vstupu skrz skleněné automaticky otvíravé dveře jsem pohlédl směrem k recepci, která byla ode mě vzdálená přibližně deset metrů. Potěšilo mě, že i přes pokročilou dobu 21.28 hod, mě kyprá dívka mající službu v recepci zřetelně a uctivě zdraví. Po malé chvíli bylo vše jinak.
Bohužel můj první dojem byl během okamžiku vystřídán krajním rozčarováním. Podsaditá recepční mě totiž nezdravila, jak jsem se mylně domníval. Dokonale mě zmátla její do široka otevřená ústa, jenže nešlo o zřetelný pozdrav, ale o obyčejné zývání. Spíše bych řekl neobyčejné zývání, neboť jeho rozsah a délka byla taková, že jsem mohl pohodlně spočítat plomby v její ústní dutině.
Původně jsem chtěl společně s kolegou jít na pokoj, projít očistným procesem a pak co nejdříve spát. Nicméně druhá, asertivnější část mého já mi rázně sdělila, že po tom, co předvedla recepční je na místě provést ještě „inspekci“ personálu v takzvaném „STEAK HOUSE“, který byl součástí hotelu a jen pár kroků vzdálený od recepce. Časomíra oznamovala 21.31 hodin.
STEAK HOUSE byl obehnán ze všech stran skleněnými tabulemi, proto jsme měli dokonalý přehled o doslova „mrtvolné“atmosféře prázdného podniku. Palčivě, se mě zmocňovala obava z možné inventury.
Konečně se před mým zrakem objevila špatně osvětlená vývěska provozní doby. Hbitě a hrdě jsem otočil svou hlavu na pana M. a vítězně zvolal: mají mít otevřeno až do 22 hodin! Urychleně a vší silou jsem zatlačil do ohmataného madla dveří, přičemž časomíra sdělovala 21.33 hodin.
Po překonání dveří nastaly nekonečně dlouhé chvíle ohraničující naši chůzi lokálem, který připomínal „území nikoho.“ Pokud mám popsat délku naší chůze od dveří k výčepnímu pultu, pak i scéna z nejdelšího westernu byla jen rychlým a nudným ochotnickým vystoupením. Když už jsme byli u výčepního pultu tak blízko, že se naší nedočkavostí téměř samy otevřely kohouty s pivem, pak ani tehdy se z obsluhy nikdo neobjevil. Bylo 21.36 hodin. Po zhruba 5 minutách čekání, už i číšník ukrytý za závěsem kuchyně pochopil, že neodejdeme. Nakonec odhrnul závěs a líně vykročil spíše více směrem k lednici, než k nám. Stál chvíli opodál a dodatečným brněnským „moon walkingem“ ukrojil dalších 5 minut ze své pracovní doby - rázem bylo 21.43 hodin. Už i jemu bylo hloupé hrát hru na schovávanou a po pohledu na hodinky od pana Wonga se otráveně zeptal: „Dobré večer borci, vy si eště neco dáte?!“Když jsem se nadechl a naznačit že ano, v tu ránu mi číšník začal mizet za nerezovým pultem. Abych zklidnil jeho sílící obavy a přicházející mdloby: „neplašte se, my si dáme jenom presso s mlékem“. Když už byl číšník skoro v podřepu sepjal své dlaně se slovy: borci, dejte si všecko, enom né tu kávu! Bylo mi ho líto, ale říkal jsem si v duchu: já ti dám nudu v Brně, jsi v práci, tak pracuj! Razantně jsem sdělil, že presso požaduji a hotovo. Pokusil se naše rozhodnutí zvrátit ,,chlapi neblbnite, ja idu za chvilu dom a mašinu už mám pomytó“ „ Já presso chci!“ Číšník učinil poslední zoufalý pokus,,Fakt jo?“ Odpověděl jsem stejně.
Presso jsme s kolegou vypili na ex a aniž bychom mu dali couvert odkráčeli do vybydleného pokoje z dob socialistického realismu. Časomíra oznamovala 21.55 hod, psal se rok 2009 a místem „M“ byl hotel na okraji Brna.