Jak jsem dědu nepředhonil

Když jsem byl kluk a leccos začal chápat, měla babička fantastický nápad. Vyprávěla mi o dědečkovi, kterého jsem nepoznal. On ho vlastně nepoznal ani můj táta. Do dědy – dvoumetrového obra - se na podzim roku 1916 na východní frontě strefil - a asi velmi snadno - někdo, kdo měl na jeho život dost blbý názor. To bylo mému tátovi pět let...

Děda - a to nejen podle vyprávění babičky  - jak už jsem napsal – byl dvoumetrový, stotřicet kilo vážící muž, tesař, muž s těžko představitelnou silou. Jaký div, že jsem chtěl od svých šesti let vypadat jako on, být vysoký jako on, mít sílu jako on, mít sto třicet  kilo... Jedl jsem bez reptání válečnou stravu, chodil do školy, později pracoval, sportoval, dělal všechno proto, abych svůj sen naplnil.

Nepovedlo se – mám jen stodevadesát centimetrů, o síle ani nemluvě… Tak jediné co se mi povedlo a v čem jsem dědu předhonil: že jsem to v svých třiceti sedmi letech dotáhl dík pivu, vepřovému a knedlíkům na sto třicet sedm  kilo….