Smích Boží

Když mesocain ztratil spár a začal jsem se dívat mlhou fenothiazinu, přišel za mnou Bůh. Nedivil jsem se – proč taky? Jen mne zaskočilo, že já jsem ho odmítl perzonifikovat – a on tu přede mnou v lidské podobě.... Jak jsem ho poznal? Nevím, ale byl jsem si jím jist.

Aniž pohnul ústy, řekl: Ty tvoje úvahy o mně... a neslyšně se zasmál... je ale pravda, že jsou to zábavné nesmysly, sem tam s krupičkou náznaku pravdy, ale.... a zasmál se znova tím smíchem, který jsem neslyšel, neviděl... jen vnímal.

Kdybys jen tušil, jak je to doopravdy...  a další smích...

Tak – jen abys věděl, že nejsem lhostejný, jak jsi s dost velkým  despektem kdysi kdesi napsal – další smích (zdál se mi trochu sarkastický), ani zlý (jak jsi napsal jen o pár řádků dál)... smích... smích.

Když se vysmál, pokračoval: ..tak ti dám, chlapče, dvacet let života navíc.

No – to je překvapení, Pane Bože... ale k čemu by mně to bylo? Bez mé ženy? sám? Deset stačí, ale dej nám je oběma...

Další a další smích... a mezi smíchem pár slov.... jo – už vím! přenos myšlenek! 

Zvláštní, přenášel... ta tvoje drzost mne docela baví, ale to nejde. Dělit se to nedá, má to něco společného s entalpií Vesmíru, nebudu vysvětlovat proč. Ber, nebo nech...

Nic jsem neřekl, ale četl mi myšlenky – to víte - Bůh.... dobře, nezklamal jsi mne. Kupodivu, to nezažiji tak často. S prázdnou tě tu ale nenechám: odejdete oba ve stejnou chvíli. To je můj dar...

Přenesl jsem jen šeptem, vydechl: Zaplať Pán Bůh, Pane Bože.... postava se rozplynula s  posledním zbytkem fenothiazinu.