Lichotka

Lichotka

V Tatrách jsme samozřejmě nebyli sami. Nebojte se, nebudu vypočítávat všechny rekreanty ani jednotlivě, ani po celých rodinách. Já se zmíním jen o jednom, šedesátiletém, ale velice živém vinaři (tím myslím pěstitele révy a zpracovatele hrozna) z malého místa někde mezi Pezinkem a Modrou. Všimli jsme si ho hned první den: ujo Drotár byl velmi sebejistý, hlučný, veselý a brzo oblíbený, protože každého, s kým se dal do řeči - to znamená každého - zval na poldeci, nebo na pivo a za každého platil. Jen na víno ne: neuznával jiné, než své vlastní s výjimkou originálů rýnských vín, Tokajského a beaujeaulais.

Při tomto družném a štědrém životě není divu, že svých sedm tisíc korun kapesného utratil (v té době - 1985 - jsem vydělával asi tři tisíce měsíčně), když naše díra ve společné manželské peněžence (i přes uvolnění platebního režimu na dovolené) nebyla větší, než pětset káčées. Pozval i moji ženu na becherovku (přesně pozval nás oba na poldeci, já jsem odmítl - měl jsem tehdy ještě raději pivo a žena po chvilce becherovku připustila) a na vyprávění: že je vinař, že je mu šedesát, že se v životě hodně nadřel, ale že ho práce ještě dnes těší, našel i chvilku na konstatování, že "...a čo, vieš ty, čo som sa nahončíkal, než som spravil tých svých sedem dcér?" Zaplatil becherovku a pivo, sobě slivovici, dopili jsme a šli na oběd.

Když jsme postáli před hospůdkou, aby měl čas si zapálit, zeptal jsem se: "Prečo ste pozvali aj moju ženu, keď som zbadal, že pozývatě iba mužov?" Povytáhl obočí, koukl se na mne a obrátil se k mojí ženě: "...bystrý chalan, ten tvoj muž. Teraz už vie, že sa mi velmi páčíš. Iba tak - máš pekné nohy, dlúhé ako hajzlový pabúk..."

Moje žena byla v tu chvíli velice rozpačitá - jak se tvářit? Je to sice chytrá ženská, ale s takovouto lichotkou si hned nevěděla rady....