Životem znuděný

Narodil jsem se včera v devět hodin dopoledne. Doktor právě říkal sestře: "Pište: Váha čtyři čtyřicet, padesát dva centimetry, co děláte dneska po službě? Jo, a ještě: čas narození devět nula nula, ať to tam zase nemusíme dopisovat dodatečně."

Ověřil jsem si jeho údaj na hodinách na zdi. Souhlasilo to. Potom mě zabaleného předali matce. Chovala se nesnesitelně. Samé okouzlení, pořád mi rovnala záhyby a prstem mi uhlazovala první vlasy a pořád dokola. Poprvé v životě jsem poznal stereotyp... tak brzy. Jedeme domů.

A tady nastává to pravé peklo. Dlouhá chvíle. Matka nudná k zbláznění. K mému zbláznění pochopitelně. Hodiny odbíjí osmnáct třicet. Zavřený mezi mřížemi, omezený prostorem, pokládaný za nesvéprávného. Chrastítko uvázané nad obličejem, to má být povyražení? Vždyť na něj nedosáhnu, vy blázni! Čas se tak vleče...

Snažím se alespoň trochu zabavit. Matka spí vedle mne. Je hluboká a nehybná noc. Zakňourám a matka se okamžitě probudí. Starostlivě mne obhlíží, dává mi napít. Ještě chvíli hlídá, potom usíná. Chvíli ji nechám, potom zakňourám znovu. Probouzí se. Tak to pokračuje až do rána. Ale s tím si nemohu vystačit. Copak tohle je všechno, co život nabízí? Několikrát jsem se z nudy podělal, kvůli změně. Ale ani přebalování mne nevytrhlo ze zoufalství. Venku svítá. Další usoužený den, vlekoucí se a dusivý.

Dostávám znovu napít, jistě, jídlo a jídlo, nic lepšího nabídnout neumíte! A nepřetržitý dohled. Když to není matka, je to otec. Proč jsou jen dva? Jejich obličeje se nade mnou střídají a jsou dávno okoukané. Nuda, nic než nuda! Kolik je hodin?

Zkouším zdvihat hlavu a obracet se na břicho. Brzy mne to přestává bavit. Tak kolik je těch hodin? Mezi mřížemi vidím ciferník. Devět nula nula. Jsem přesně den na světě. Tohle je život? Je mi čtyřiadvacet a strašlivě se nudím...!