Jedné noci

Žena se potichu sunula po prkenné podlaze těsně u zábradlí. Byla temná noc. Měsíc trochu přizařoval skrze škvíru v mracích. A tu se ženě postavil do cesty stín. Poznala jej. Byl to manžel.

"Kam?" zeptal se přísně.

"Jen tak, nadýchat se vzduchu," odpověděla žena a snažila se, aby to znělo bezstarostně.
 
"A co to máš pod paží?" ukázal muž na krabici, kterou žena svírala.

"To je... chtěla jsem vysypat smetí," řekla žena nervózně.

"Tak smetí... Dej sem!" zavelel muž. Poslušně odevzdala krabici. Muž ji otevřel, podíval se na obsah a přísně pohlédl na ženu.
 
"Krtek! Bláznivá ženská, víš, co jsi chtěla udělat? Jak tě to mohlo napadnout? Taková nehoráznost!"

"Ale muži, já..."

"Mlč! Vím dobře, co jsi se chystala udělat! Chtěla jsi ho vysypat tam ven! Taková nehoráznost!"

"Ale muži, jeden krtek by nám přeci stačil..."

"Hloupá ženská, co s jedním krtkem, jeden krtek je málo, rozumíš, málo...!"

Žena se dala do pláče. Muž se trochu uklidnil, krabici však nepustil z rukou.

"Ty mu pořád nemůžeš zapomenout, jak ti zničil zahradu. A jak se ti Jedida vysmála do očí."

Žena v pláči přikývla. Tenkrát soupeřilo deset žen o nejkrásnější zahradu. Její zahrada neměla mezi ostatními sobě rovnou. A pak se objevil krtek a celé její dílo se zhroutilo. Její sousedka Jedida se jí škodolibě smála a ona se zalykala křivdou a bezmocí. Nenáviděla krtka. Proto se dnes plížila nocí jako had, aby jednou provždy zbavila svět toho odporného tvora. Ale její manžel dbal přesně příkazů, které obdržel.

"Nemůžeš ho vyhodit tam ven. Byla by to bezbožnost. Vše musí být v páru, rozumíš? V páru! A pojď se schovat, začíná pršet..."