Lanovka

Nerušeně si sleduju vrcholky stromů pod námi, když se lanovka najednou zhoupla a dočista ustala v pohybu.
„Tak, a jsme tu zaseklý," vyslovil tu zcela očividnou věc zhruba patnáctiletý chlapec sedící naproti. On i jeho dva kamarádi přestali dělat selfíčka a chopili se mobilů ve snaze se kamsi dovolat, jenže všechny linky byly nedostupné. Okamžitě tedy lustrovali internet, aby zjistili, jestli se náhodou někde nepíše o tom, co se děje. Náhle se jejich nenucený pokec změnil na hovor velmi vzrušený; přestávám sledovat zalesněnou krajinu a vidím, že jeden z nich propadl hysterii. Brečí a do toho řve: Bože, ne a Bože, proč. Asi je pobožnej, říkám si. Druhý kluk se ho pak snažil utišit a třetí mi začal vysvětlovat situaci. Nevím, zda jsem všechno správně pochopila, ale prej nějaký šílenec v USA odpálil blbě hlídané hlavice, které za pár desítek minut vymažou z mapy pořádný kus Evropy. Bohužel je to zrovna ten kus, nad nímž visíme cirka třicet metrů vysoko. Pak všichni chvilku odevzdaně zírame do prázdna, jen ten hysterickej ještě občas zakvikne, jinak je úplné ticho. Vzápětí dostávám úžasný nápad:
„Hele kluci, když už máme jen těch pár minut života, co takhle si zasouložit?"
Ten jasně nejošklivější si mě přeměřil pohledem a pak prohlásil:
„Děkuji vám za návrh, paní. Nechci se vás dotknout, ale jste na mě trochu stará a ani mě vizuálně nepřitahujete. Kromě toho, je tohle poslední, co bych teď... no řeknu to natvrdo, prostě mě moc netrápí, že umřu jako panic. Spíš mě mrzí, že už neuvidím mamku, že jí neřeknu, jak ji mám rád, a taky bráškovi a prarodičům..."
„No jo, pochopila jsem," přerušuju otravný výčet jeho příbuzenstva. „Byl to jen nápad. Nikoho nenutím. A co vy dva?"
Hysterik a ten třetí se na mě zahleděli jako na ufona, pak se otočili jeden k druhému a začali si něco špitat. Chvíli jsem měla pocit, že je to slibný vývoj, pak se ovšem začali líbat, a mně došlo, že si spolu bohatě vystačej. Ten ošklivěj od nich kousek odsedl a zahleděl se z okna.

„Výhled tu je krásnej, to zas jo," povzdechl si. Taky jsem se podívala ven, abych zjistila, že se tam od posledně nic nezměnilo a tak vytahuju z tašky pletení. Třeba ty ponožky zvládnu ještě dokončit a tak tu po mně aspoň něco zbude.