Staré nebo nové?

Staré nebo nové?

     Pozval mě dál. To prostředí na mě nepůsobilo dobře. Bylo to tu nějak divně cítit. Asi nějaká dezinfekce, pomyslela jsem si. Byla jsem dost nervózní a on to na mě hned poznal. Paní, nebojte se. A ten vyrovnaný tón v jeho příjemném hlase způsobil, že jsem se skutečně uklidnila. Hned se mi lépe dýchalo a srdce mi bilo opět pravidelně. No, tak se na to podíváme a vyhrnul si rukávy. Bylo ticho, jen venku za oknem zazpíval nějaký pták.

     Tak co?, odvážila jsem se po chvilce přerušit to tísnivé ticho. Je to vážný? No, a to „no“, mi úplně stačilo. Bylo jasný, že je zle! Opravdu to není dobré a z jeho očí jsem poznala, že nyní se mnou soucítí. Víte, někdy se to dá ještě zachránit, ale tohle opravdu nemá smysl. Musíte si rozmyslet, jestli to nechcete celé nové? Nové?, vyhrkla jsem zoufale. Posaďte se přece ještě, nabídl mi, když viděl, že jeho sdělení mnou otřáslo. Ne, díky, zvládnu to.

      No, opravdu by to pro vás bylo nejjednodušší, pokračoval tedy. Jinak by se to muselo tady uříznout a tady taky. Celý vnitřek bychom museli vyměnit a stejně už by to nebylo ono, chápete? Bylo zřejmé, že věci rozumí.  Prostě odborník na svém místě. A kolik by mě to „nové“ stálo? No, cca a řekl takovou částku, že se mi při tom podlomila kolena. Když viděl, že mi není dobře, opatrně navrhl, zda nechci přece jenom zavolat manželovi a poradit se s ním. Ono, by vlastně bývalo nejlepší, kdyby přišel s vámi. On nemohl, polykala jsem slzy.  U takových vážných věcí by ale měl být váš manžel!, teď poprvé zazněl jeho hlas nesmlouvavě a přísně.

     Já mu to tedy vyřídím, špitla jsem. Dobře, opět bylo ticho, které přerušovalo jen jeho ťukání do počítače. Musel vše zapsat, zdokumentovat a pak mi vytiskl zprávu. A opravdu to dejte manželovi přečíst. Je potřeba, aby to věděl! Společně to v klidu doma proberte a pak se ozvěte, ano? A znovu se na mne laskavě podíval a dokonce se pokusil o úsměv. Ano, vyřídím, hlesla jsem. Na nic jiného jsem již nenašla sílu. Jako ve snách jsem se vypotácela ze dveří.

     Poté, co jsem se z toho šoku trochu vzpamatovala, zavolala jsem manželovi. Snad jsme pořád ještě manželé, kteří stojí při sobě v dobrém i zlém, doufala jsem. Když jsem mu předešlé události vylíčila, cítila jsem, jak i on musel tu informaci nejprve zpracovat sám v sobě. Pak se ale vzchopil a jako pravý muž rozhodl: No, dobře, tak tu sekačku tedy koupíme novou, když to ten opravář říkal, tak snad tomu, proboha, rozumí! Čert vem ty prachy. Tak jo, opravdu se mi ulevilo, že nebudu muset to celé letošní léto sekat náš trávník srpem :-).