Není divu, že po chvíli na něj vždycky přišly všelijaké myšlenky, koneckonců, co by asi tak přišlo na vás, kdybyste leželi na hřbitově pod zemí, kolem cítili pach hlíny a tlení a věděli jste, že vlevo o kus dál, přibližně na stejné úrovni, leží Pakosta a vpravo zase Málková, jenže zatímco vy se tu válíte čtvrt hodiny, oni tam jsou už čtvrt století.

 

Jenže omyl! Zatímco vy byste začali rozjímat o pomíjivosti života a podobných kravinách, Hadraba, starý cynik, to nikdy nevydržel a začal se hrozně smát. A pak se vždycky pustil do zpěvu. Měl pro tyhle chvíle svoji písničku:

 

„Jóóó, já jsem jinej,

jóóó, já jsem jinej,

nejsem totiž línej

z hrobu svýho vstát

a o život se rvát…“

 

Bylo to něco na způsob blues a Hadraba se tou písničkou nepokrytě vysmíval nebožtíkům, udusaným pod trávou.

 

A i dneska se z díry ozýval pustý řehot a pak hulákání: „„Jóóó, já jsem jinej…,“ a Hadraba se pomalu drápal po žebříku na svět. Když se vyškrabal na povrch, seděl tam na sousedním hrobě Pakosta a na druhém hrobě Málková. Oba vypadali po těch letech hnusně, avšak působili klidným dojmem.

 

„Buď zdráv, Josefe…,“ řekl přívětivě Pakosta a usmál se, až to zapraštělo.

 

Hadraba zalapal po dechu a beze slova se skácel zpět do čerstvého hrobu. Pakosta s Málkovou se přesunuli k otvoru a podívali se dolů. Hadraba byl mrtev.

 

A Pakosta s Málkovou spokojeně zazpívali: „Jóóó, už nejsi jinej, jóóó, už nejsi jinej…“