Nášlapky

Byl podvečer. Venku byla tma a sněžilo. U nás doma bylo ale teplo.
Manžel mi říkal: „Tak já jedu pro pana opraváře“. Já jsem mu odpověděla: „Dobře, tak ahoj“. A zabouchly se za ním dveře.

Osaměla jsem doma se svojí tříletou dcerou Miriam. Zpívala jsem s ní písničky a doprovázela jsem nás na piano.

Najednu zachrastil klíč v zámku. Manžel se vrátil s panem opravářem na televizi. „Boty si nechte na chodbě“, řekl manžel důrazně v otevřených dveřích do bytu.

Pan opravář mě v předsíni huhňavě pozdravil. Oči měl opuchlé a také odřený nos. Byl hodně nastydlý, ale také se velmi vřele usmíval.

Manžel uvedl pana opraváře do obýváku, aby se podíval, proč nám nejde televize. „Tady problém není. Kde máte anténu?“, zeptal se opravář. „Pojďte se mnou na lodžii“, odpověděl manžel. Opravář si vzal bundu a boty. Na zemi lodžie se válela tenká vrstva sněhu.

Uplynulo několik minut. Manžel se vrátil do bytu, opravář zůstal venku a pracoval. Někdo nám lehce zazvonil u dveří. Já jsem připravovala večeři.

„To byl soused. Upozornil mě, že špinavé stopy od bot na společné chodbě domu vedou k nám“, řekl mi šeptem manžel. „Něco jsem už cítil v autě, ale teď jsem si jistý, že pan opravář šlápl do psího exkrementu.“

Klepala jsem maso a usmála jsem se. „Vytřu na chodbě v domě, až se navečeříme“.

Za minutu vešel pan opravář do našeho obýváku. „Anténu jsem opravil“. Mířil do předsíně a nic necítil. Otevřel dveře, rozloučil se a odešel.

Dovařila jsem večeři a sedli jsme si jako rodina spolu ke stolu. Poté co jsem dojedla, vzala jsem si kbelík a mob.
A šla jsem vytírat schody z našeho druhého nadlaží až dolu do přízemí ke schránkám.
Při práci se moje myšlenky točily kolem věty „To máme ale hodně štěstí!“