Stínová zóna

Stínová zóna.    

         Existují místa na oblázkovo-písečných nebo oblázkových plážích bez slunečníků a rákosových přístřešků, která jsou celý den zastíněna urostlými borovicemi, palmami či fíkovníky a lemována keři jalovců, vavřínů a rozmarýnu. Pobyt na lehátku u šumícího mořského příboje je příjemný a bez hrozby spálené, zpočátku sýrově bledé pokožky.

         Zkušení cestovatelé si takovéto zóny vyhledávají hned v první dny pobytu a zajišťuji si je v časných ranních hodinách obložením lehátek kameny na důkaz – tady je to moje. Lehátka a matrace s kameny si dovolí přesunout nebo odstranit jen drzý, bezohledný individualista.

         Během dopoledne se začíná zóna zaplňovat a mezery mezi lehátky, matracemi a dekami se povážlivě zmenšují. V poledne už je velmi obtížné procházet mezi ležícími. Vzdálenost šesti palců stačí jen tak, tak, na šlápotu slabšího chodidla.

         Putováním slunce po obloze stínová zóna mění své hranice a okraje přesouvá směrem k východu. Střed stínové zóny se přes pohyb slunce nemění a návštěvníci pláže zůstávají stále v příjemném chladivém stínu. Ti, co se pohybem zóny a postupujícího okraje dostanou na pražící sluneční paprsky, se buď přesouvají na druhý konec zóny do stínu, nebo odcházejí do přilehlých restaurací, pizzerií, bister a stánků. Tak se celá plocha stínové zóny posunuje v závislosti na pohybu slunce po obloze, jako obrovská plachta.

         Jedna odvážná turistka vzbuzující pozornost svými tvary, prováděla na naší pláži přesuny pravidelně. Byla to opravdová lady vážící 258 liber, kyprých, vnadných tvarů v tmavomodrých celotělových plavkách se zdůrazněným poprsím. Jedno prso bylo zářivě bílé a druhé černé. Pravděpodobně utajeně propagovala jemný nápoj Black and White pro mlsné jazýčky. Kontrast barev jí dodával zvláštní půvab. Lidové rčení, že černá barva zeštíhluje, u ní neplatilo, protože černé prso bylo oproti bílému znatelně větší.

         Jednou jí přesun nevyšel. Podařilo se jí šlápnout na diář u hlavy ležícího souseda, a jak uskočila, šlápla mu druhou nohou na koleno. Na okraji stínové zóny nastala řetězová reakce. Pán se lekl a zvedl se na loktech, ve snaze zbavit se bolestivému tlaku na noze. Při otáčení se však přitiskl na vedle ležící maminku s chlapečkem. Začala chránit dítě svým tělem a posunutím velké tašky, ze které se ozvala rána a syčivý zvuk. Chlapeček pochopil matčinu ochranu jako hru na hada, začal syčet také a zakousl se jí do ruky.

         „Was zum Teufel machst du, um Himmels willen? Proboha, co to děláš blbečku?“ polekaně mu vyškubla ruku z pusy. Máchnutí ruky přehnala a plácla při tom vedle spícího šedesátníka do břicha, vyčnívajícího jako lesklý nafukovací balon. Muž jen stačil zatřepat rukama a tenkýma nohama. Zvednout se nemohl.

         „Cosa sei pazzo, non batterlo, lascialo per la sera! Co blázníš, nedorážej, nech to na večer!“ zareagoval nemístně cvalík.

         „Mi scusi signore! Promiňte pane!“ snažně se zkusila zmírnit svou nechtěnou dotěrnost a odehnala holuba, který si přiletěl zobnout nějaký drobek. Holub vzápětí zatřepal křídly a odletěl, protože se na něho řítila malá holka s nafouknutou růžovou labutí. Zakopla o klečící lady, které kamarádka mazala záda opalovacím krémem, a jak padala, zavrtala zobák labutě do skládací židle a z labutě se stala past. Dvě lady se snažily vymotat ji ze zkrouceného nafouknutého ptáka. Podařilo se jim to, až když vytáhly špuntík a vypustily vzduch.

         Sykot unikajícího vzduchu opět využil chlapeček ke hře na hada a zakousl se do nohy asketického staříka, ležícího vedle.

         Řetěz nehod se zastavil až u dressing boxu, kam se mrštně ukryl vyzáblý stařík, volající zoufalé „Oh, my God! – Oh, my God!“ 

         Uvnitř oázy se vytvářejí menší skupiny z rodinných klanů, nebo přátel pop songs, sledujících poslední skladby na mobilech. Trhají si vzájemně naslouchátka z uší a dohadují se na pořadí žebříčku posledního týdne. Hlasitá komunikace je provázena pochybovačnými dotazy.

         „What kind of talk is that? Co je to za řeč?“

         „Maybe it's Greek! Asi je to možná řečtina!“

         „Not really! To snad ne!“

         „What would that be? Co by to bylo?“

         „Listen, it's like vole, vole!“

         I was in Prague, they say it all the time. Byl jsem v Praze, tam to říkají stále.“

         „So it will be Czech. Tak to bude přece čeština.“

         V blízkosti stínové zóny se neustále pohybují pátrači, kteří se okamžitě vrhají na uvolněná místa se svými dekami, matracemi a připravenými kameny. Jen stěží odolávají pokusům obsadit prázdná lehátka obložená celý den jen slunečními brýlemi, časopisem a knihou Cambridge English Course. Stínová zóna tím zůstává jednolitá, kompaktní a početně skoro stejná.

         Rozmístění lehátek a matrací s několikapalcovými mezerami vůbec nerespektují děti. Běhají s různými nafukovacími hračkami, balonky, zcela volně a šlapou si, jak je napadne. Šířka mezery mezi lehátky pro ně není důležitá. Nejhorší jsou děti, bloudící mezi ležícími a hledající své rodiče a babičky. Jejich nářek rve srdce a nervy.

         Děti doprovází i velmi krotcí holubi a drzí rackové, kteří působí jako zdravotní policie, vyzobávající všechny zbytky jídel a pamlsků roztroušené prodavači a nosiči potravin. Jejich ekvilibristické výkony nošení zboží na hlavě, zádech i na břiše jsou obdivuhodné. Lahodně zaznívá jejich vyvolávání nabídek v různých řečech i tónech:

         „Fresh tasty burgers!“

         „Fruit ice cream!“

         „Fruchteis!“

         „Getrocknete Feigen!“

         Oproti dětem, které pobíhají bez problémů přes matrace, deky a mezery mezi ležícími nevnímají, tito nosiči plavnými kroky dokáží vstupovat za svými zákazníky naprosto bezchybně a v šestipalcových mezerách chodí s grácií a profesionálně.  

         Život ve stínové zóně, zdánlivě klidný a jednotvárný je ve skutečnosti úžasně živým organismem. Vedle sebe leží lidé různého věku, pohlaví, národností, zvyklostí a snaží se zbarvit svou pokožku do hněda. Celodenní odpočinek a pohyb zóny ustává zapadajícím sluncem. Stínová zóna se stává všeobjímajícím prostorem, ve kterém se mezery mezi ležícím rozšiřují, až postupně zůstávají jen některá lehátka a matrace zatížené kameny. Ustávají přesuny, protože stín je již všude.