Poznej svět v dětských okovech

Sotva jsem dosáhl 11 let a můj nevlastní otec mě prodal zámožnému kupci z orientu. V továrně na boty, někde v jižní Indonésii, jsem podšíval podrážku na letní edici sportovního typu obuvi, určené pro západní trhy. Dodneška si na to vzpomenu, protože při jedné drobné chvilce nepozornosti jsem omylem strčil ručičku do lisu. Od té doby vím, že se ruce do lisu nestrkají a také, že se již nikdy nebudu moci podepsat. Lis mi oddělil prstíčky a vytvaroval moji ručičku do ergonomického, účelného a protiskluzového tvaru sportovní obuvi včetně nápisu "Puma" a motivačního dovětku "Never Stop". Tento dovětek, vylisovaný do mé dlaně, naprosto a přesně vystihuje nejen formu lisu, ale i to, jakým způsobem jsem zde pracoval. Moje nasazení, i dalších dětí z naší pracovní čety bylo velmi vyčerpávající. Za kazové výrobky jsme byli bičováni a nedostávali jsme příděly prošlých psích granulí, kterými nás se živili. "Kdo nepracuje, ať nejí" viselo na zdi našeho úseku z jedné strany a "Arbeit macht frei" viselo na zdi protější. Naši zaměstnavatelé si zjevně vzali příklad z pokrokových režimů dvacátého století, který na nás úspěšně aplikovali. Jednou mě začala bolet nožička a nemohl jsem vstát a odejít na zasloužený dvou hodinový spánek mezi směnami. Noha byla celá nafouklá a modrá. Když to dozorce zjistil, odnesl mě k pánovi v bílém plášti. Nepamatuji si to úplně přesně, byl jsem moc unavený a asi i nemocný. Měl jsem ale štěstí, říkali mi, "zachráníme tě", říkali mi..to je poslední, co si pamatuji. Teď ležím na ulici města, kde nikoho neznám a nikomu nerozumím. Bolavá nožička je pryč, asi byla moc nemocná, že mi ji ten pán s bílým pláštěm musel uříznout. Ale nevadí mi to. Vždyť mám jednu ručičku jako novou botičku !