V poslední chvíli

Já už jsem k té ženě blíž, než by se žádný z málokterých chlapů vůbec odvážil pomyslet. Sedíme vedle sebe v zahradní restauraci, naše nohy se téměř dotýkají. Kdybych se tak odvážil... mám nebo je brzy nebo co je vlastně? Průšo, ty zkušený děvkaři, zjev se mi!

"Musíš vědět, kam šáhnout, " hučel do mne Průša o dva dny dříve, když jsem se mu svěřil, že s ženami to neumím. Jemu nelze oponovat, on není teoretik, souloží sedmkrát týdně a pokaždé s jinou ženou. Kdysi mě napadlo, že v naší zemi není pro Průšu dost žen a že se jednou zákonitě bude muset opakovat, jenže pak jsem ho potkal po půlnoci, jak souloží na kapotě s Vietnamkou z večerky. Našich pět obydlených světadílů by snad mohlo stačit, snad...

Ale zpátky k meritu: "Musíš vědět, kam šáhnout." Průša věděl, ale on tady nesedí místo mne, celá zodpovědnost je na mně. Tak na koleno, na stehno, kolem pasu? Co rameno, Průšo, poraď, kde jsi! Koleno - facka, stehno - pěstí... nevím, netuším, říkám upřímně, s ženami to neumím.

A pak mi to sepnulo a veden Průšovým pořekadlem, šáhnul jsem do peněženky a zaplatil celou útratu. Podívala se na mne uznale a usmála se. Průša měl pravdu, chlap musí vědět, kam šáhnout.