Nejhorší apokalypsa ze všech

Svět čelil ohromné krizi, která ale nejcitelněji dopadla na naši krásnou zemi.

Česko se stalo synonymem pro sebevraždu. Za jediný rok opustilo svět živých na sedmdesát tisíc mužů a pět tisíc žen. Čísla sebevražd stále stoupala.

„Zasraný klimatický změny!“ bědoval u televize Jarda Šourek.

Za krizi skutečně mohlo měnící se klima, díky kterému se svět ocitl v největší humanitární krizi všech dob. Česká republika na tom byla ale nejhůř. Ze zoufalosti si lidé brali životy sami.

Ve dveřích zarachotily klíče. Dana Šourková se vrátila z práce. Její manžel byl na zdravotní dovolené. Deprese vyvolané krizí. Hrozilo, že si to taky hodí.

„Žiješ?“ ptala se už zdálky Dana.

„Nežiju, přežívám,“ zabručel Jarda.

Manželka ho objala kolem krku.

„Hele já se zabíjet nebudu. Jenom kvůli té zasrané krizi to nevzdám.“

„Ano, ano, zlato. Jsi silnej.“

„Dívala ses na pole?“

„Neptej se prosím.“

„Tak dívala?!“

Dana se smutně zadívala do země.

„Ano…dívala.“

„A?“

„Neroste, Jardo, neroste. Ale nic to neznamená, je ještě brzo…“

„Do prdele! Kurva! Hovno, není brzo. Je to už víc než rok! Chápeš to? Nikdy už neporoste a…to není život. Já na to seru!“ zařval Jarda a vstal.

„Ne, muži můj, ne!“

„Promiň, Dano. Byla si mi dobrou ženou, ale to jedno mi dát nemůžeš,“ řekl Jarda, políbil manželku a vyšel ven z baráku. Dana se pokusila za ním utíkat, ale věděla, že ho už nedožene. Jarda utíkal k mostu za vesnicí, ze kterého skočil a byl tak dalším mužem, který to nevydržel.

*

Druhý den se o Šourkovo skonu dozvěděli sousedé Kozičkovi.

„Vidíš to? To je epidemie! Všichni chcípneme,“ bědoval Karel Kozička.

„Miláčku, ale to přeci ne. Jídla máme zatím dostatek. Co mají říkat v Africe?“

„Coby, ať jdou třeba do prdele. Já chci sví pivo!“ vztekal se Karel a jeho žena začala být zoufalá.

„No tak, miláčku můj, přeci pivo není všechno.“

„Cože?!“ podíval se vražedně na svou ženu Kozička.

„Je přeci i jiný alkohol než pivo. Můžeš přeci pít třeba vaječňák?“

„Si zdravá?! Ty ses asi posrala ne? Vaječňák?“ v Karlovi to burácelo a hřmělo a jeho žena nevěděla co říct.

„Tak třeba zelenou?“ zeptala se opatrně.

„Já to nedávám,“ řekl Karel a ještě ten večer se oběsil.

*

Víc než rok už nerostl chmel. Nikde. Svět byl bez piva. Dopíjely se už jen zbytky. Láhváč pivka vyšel i na pět tisíc, a to dokonce i značky jako Starobrno. Čeští muži a některé ženy byli v koncích s psychickými silami a epidemie sebevražd nekončila. Pivovary, které ještě měly poslední zásoby piva na světě, se musely přeměnit na pevnosti, které hlídala armáda.

Když o rok později byla vypita poslední láhev piva a někdo dochlemstl i poslední Starobrno, nastal konec. Chmel byl minulostí, hospody se staly jen legendami v paměti přeživších mužů. Morava jakš takš přežívala díky zásobám vína. Díky tomu se stala Morava dominantní, a z Brna se stalo hlavní město místo téměř vylidněné Prahy.

Pak se stal zázrak.

Začalo se to šířit po internetu.

Video.

Záběry jak podivná skupina chlapů, oblečených do středověkých hadrů, plouživě kráčí krajinou.

„To jsou zombie?“ zeptala se Klárka svého táty. Honza vypadal strašně. Bylo mu třicet, ale za poslední dva roky zestárl o dvacet let.

„Ne…počkej,“ Honza konečně projevil po dlouhé době o něco zájem. Ti muži mu přišli divní, ale svým způsobem známí.

„Tatínku, já se jich bojím.“

„Nemusíš. To nejsou zombie,“ řekl hlasitě Honza a rozesmál se. „Nejsou to nemrtví, oni jsou vožralí!“

A skutečně. Brzy dal někdo na internet lepší záběry. Asi padesátka chlapů v plátěné zbroji se šouralo krajinou ze strany na stranu a na vozech vezli sudy. Sudy s pivem. S ohromným množstvím piva.

Honza i s dcerkou se radovali. A radovali se všichni.

V televizi byla odvysílána reportáž:

„Braničtí rytíři povstali!“ hlásal reportér.

A byla to pravda. Jak pravila pověst, že když bude český národ na tom nejhůř, povstanou Braničtí hospodští, praví pivní rytíři. Vezli stovky sudů piva a také zázračného chmele, který rostl i v nových klimatických podmínkách. Pivokalypsa skončila a v Česku bylo zas dobře.

Anebo špatně, pokud jste to s chlastáním přehnali.