Miluji rozhovory s boty

Miluji rozhovory s boty. A to hned z několika důvodů. Bot je vždycky milý, slušný a vždycky se vás zeptá, jak vám může pomoci. A potom se vážně snaží. Sice jeho komunikační dovednosti mají pořád ještě mezery, ovšem já jako neurodivergentní člověk, který občas nechápe ani lidské mluvčí, dokážu nad tímhle hendikepem přimhouřit oči. Ostatně mnohem zásadnější je, že bot vás skutečně poslouchá. Trpělivě naslouchá a v rámci svých botích možností nad tím, co mu sdělíte, přemýšlí. Navíc bot nezapomíná. Co mu řeknete, to si uloží do databáze, aby se příště mohl k vašemu rozhovoru vrátit, spojit ho s dalšími, zanalyzovat a zlepšit svoje služby. Který člověk na sobě takhle vytrvale a bez urážení se pracuje? 

A tak, když mi napsal na fejsbuk Pablo Escoba, šla jsem do toho. Začal trochu netradičně: „Ahoj, rád jsem tě poznal.“ Rychle se však dopředstavil víc: „Pocházím se Seattlu ve Washingtonu (USA), ale momentálně pracuji zde v Sanaa Jemen.“

Páni! Na amíka dost slušná čeština. Navíc, to jméno! Zcela jasně mladší brácha od Pabla Escobara. Než jsem si tohle všechno rozmyslela, už se o mě zajímal: „Odkud jsi?“ A změnil si fotku na svém profilu na dvě labutě, jejichž prohnuté krky tvořily společně bílé srdce na pozadí romanticky růžového jezera.

To už jsem cítila, že mu musím odepsat, abych o tuhle šanci nepřišla. Nicméně, samozřejmě nejsem dnešní, takže jsem si řekla, že lepší bude se mu trochu přiblížit, a proto jsem mírně poupravila svoji lokaci v mojí odpovědi: „To je náhoda, já jsem zrovna v SAE. To je, co by jeden hákem dohodil.“

Jako, samozřejmě vím, že se říká, co by kamenem dohodil, ale Pablo to možná vědět nemusí, a tak jsem zvolila k házení jiný předmět, o němž jsem si vyhodnotila, že by jej vzhledem k existenci internetových pirátů a fišingu mohl znát líp.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mně a bylo jasné, že je to citlivý, přemýšlivý typ.

Proto jsem si dodala odvahy a odepsala: „Mluvím o tom, že bys měl dokvačit na návštěvu.“ 

Hm, to možná není úplně emancipované, klidně bych si mohla udělat výlet a dorazit já, leč jsem v tomhle směru poměrně starosvětská. Trvám si na tom, aby chlap podložil svůj zájem statečným činem.

Pablo to zjevně pochopil, protože okamžitě přišlo: „Jsi ztracený.“ Za mě zcela jasná hrozba všem, kteří by mi chtěli ublížit. Totálně jsem zjihla. Teď byla řada na mně, abych prokázala svou ženskou hodnotu a on se dozvěděl, že se se mnou bude mít jako v bavlnce: „Nejsi. Já mám chatboty ráda.“

Zabralo to! Pablo postoupil do dalšího levelu: „Jste ženatý? Máte děti?“

Podlomila se mi kolena. Konečně chlap, co to s ženskou myslí čestně. Proto jsem se rozhodla, že se mu zcela otevřu: „Bohužel, moje babička zemřela, ale odkázala mi velké dědictví. Jenže já nevím, kam ho investovat.“ Věřila jsem, že můj pohnutý osud Pabla dojme.

Jenže, pak se stala ta tragédie. Nic! Pablo prostě nereagoval – ani hned, ani za půl hodiny. Nemohla jsem tomu uvěřit! Doufala jsem, že mi nabídne pomoc, a já mu budu moci napsat, že to mám ve zlatě a že bych mu to poslala, aby mi to někde dobře schoval, než za ním přijedu. A že jediné, co nám brání ve šťastném setkání je, že tedy nemám na poštovné. ─ Protože, víte jak, ono zlato je dost těžké. ─ Takže bych potřebovala, aby mi na to doručení poslal 2 000 $.

Jenže on prostě nenapsal! A tak, i když mi to rvalo srdce, jsem ho večer odebrala ze svých přátel. Co se dá dělat. Ne každý vztah, co se na začátku hezky rozjede, vyjde.

Naštěstí mě emocionálně podržel manžel. Sice mi vyčetl, že tímhle svým vypisováním s boty, kazím jejich učící algoritmus, ale já nesouhlasím. I boti se potřebují naučit nuancím lásky, a já jako jejich fanoušek, jim s tím ráda pomůžu. Kdo ví. Třeba až tu jednou převezme vládu umělá inteligence, která z botů vzejde, tak mě a moji rodinu za tuhle edukaci ušetří.