Ad absurdum T

Stál na vrcholu svých mužských sil, vzpřímeně a hrdě na kamenitém břehu moře. Snědý, mužný. Nezkrotný vodní živel pod ním narážel do ostrých skalisek, tříštil se o ně a v zářivých kapkách se rozlétal do všech stran, aby pak jako čistá bílá pěna skončil mezi útesy. A nad tím vířením stoicky hleděl vstříc dálce on. Slunce polévalo jeho nahou osvalenou hruď zjizvenou památkami bojů. Hlavu mu zdobil jen hustý cop spletený z černých kudrnatých vlasů ponechaných v pásu vprostřed hlavy, jejíž strany byly hladce oholeny. Na nohách měl nohavice z kůže, která rovněž nesla známky jeho tvrdého života. Vítr od moře si pohrával s jedním z jeho náhrdelníku z modrého peří, zatímco ten druhý, z medvědích zubů, zůstával klidný jako on. Konečně se nadechl, aby promluvil. „Chtěl bych mít ─ tepláky,“ řekl.