Fobie fobiovaté

S cihličkou žmoulanou v dlani nebo přilepenou na uchu pan Vendelín připomínal, že perpetuum mobile není hovadina. Byl v neustálém vířivém pohybu a s lejstry pořád pořádně naditou aktovkou byl schopen velkých věcí. Svedl by prodat plnou ještěrku písku beduínům na Sahaře. Dokázal vnutit dálniční známku koloběžkáři. Sládkovi nabulíkovat, ať pro hořkost piva pěstuje ve velkém zeměžluč okolikátou. Ovcím by bez uzardění dodával deku z ovčí vlny. Různým kulišákům byl schopen zajistit stovky bambulí. Politikům úspěšně nabízet exkluzivní řadu kabátů.

Pan Vendelín byl prostě výstavní sorta. Potlesku si ale příliš neužíval. Spíše naopak. I když - dneska by se takový agent s teplou vodou leckde hodil.

Pan Vendelín při tom všem byl zamilovaný víc než Shrek do Fiony, Romeo do Julie, Petr do Lucie nebo Jack a Rose na Titaniku. Šíleně se zamiloval do smartphonu.

Svůj chytrý telefon nepustil a nedal z ruky ani ve sprše či na záchodku, což mu však bylo až na obtíž. Hýčkal se s ním v posteli, při padnutí na kutě. Druhý polštář čechral po čertech ambicióznímu mobilu. Nocležníka si nemohl vynachválit. Necoural v noci na záchod. Nechrápal. Nekradl mu přikrývku. Zlobu a patřičnou nenávist si vysloužil akorát, pakliže se převtělil za budíka.

Pan Vendelín žil ve svém světě i nebral na vědomí, že ničeho idylického nemusí být na furt. Třeba džbánu se ucho utrhne. Malíř si uřízne ucho. Mléko zkysne. Preclík ztvrdne. Chleba zplesniví. Pivo zvětrá. Burčák bouchne. Z auta lehce naděláme vrak. Z břidlice nejdou razit mince.

A tak špatné zprávy dostihly i akčního Vendelína. Zčista jasna dostal infarkt na duši. Cítil pojednou, jak vnitřně krvácí.

Zaskočil proto ke své svobodně vyvolené lékařce, poněvadž si byl jist, že rány nehojí za pomoci žluči a krvácení mu nebude chtít zastavit kusem rozžhaveného železa.

„Jaké máte potíže?“ vyslechl si na uvítanou, jakmile se ocitl v ordinaci.

„Mám sucho v puse. Hrozně se potím. Třesou se mně ruce. Jsem vystresovanej. Zkrátka, nejsem vůbec v cajku,“ vylíčil.

„Trpíte halucinacemi?“

„Občas,“ nezapíral. „Tuhle se mi zdálo, že se Jágr oženil.“

„Vysvlékněte se!“ přikázala lékařka. Svlékl svršky. Spodky ponechal.

„Jemináčku, to studí,“ vyjekl při dotyku fonendoskopu.

„Dýchejte zhluboka. Nadechnout. Nedýchat. Vydechnout,“ doléhaly k němu přísné pokyny. Poslechl na slovo.

„Otevřete pusu. Vyplázněte jazyk!“

Bez vyzvání přidal: „Áááá…“

„Teplotu máte?“ potřebovala si sesumírovat obrázek o stavu těla a duše pacienta.

„Nemám.“

„Nadýmání? Průjem?“

„Na to netrpím,“ opáčil. Přidal návdavkem, že si může bez obav dát zelí nebo hrušku k olejovkám a zapít kokosovým mlékem.

„Rýma? Kašel?“

„Nechrchlám. Nepšikám.“

„Natočím si ékágé,“ vyrozuměla dále pacienta aby věděl, co si lékařská věda na něho ještě nachystala.

Po několika minutách, kdy ani přehršlí papírových ubrousků se nedařilo vydrhnout do sucha, si Vendelín na oblemcané tělo připlácl tričko navlíkl manažerskou košili.

„Beze změn,“ sdělila ošetřující, pakliže si početla v křivkách a čárech.

„Takže, co vás bolí? Nebo vám konkrétně chybí?“

„Smartphone!“ A bylo to venku. Brzy ráno vyběhl z domova bez svého chytrého mobilu a návrat plánoval až za tmy tmoucí.

Moudrá MUDr. vyhledala jakousi tabulku v počítači a cosi do ní naťukala.

„Tento týden jste už pátý, co chytil nomofobii.“

„To je nějaká nová chřipka?“ zajímal se, jelikož se měl se rád jako Honza makový buchty.

„Nomofobie je choroba, kterou se označuje úzkostná porucha spočívající v závislosti na vlastním smartphonu: No - mobile - phone.“

„Budete mě očkovat?“

„Nebudu.“

„To jsem si oddech. Trpím totiž trypanofobií…strachem z injekcí a jehel.“

Sotva to Vendelín vyřkl, ozval se jekot. Lékařka s děsem v očích strměla na židli a ukazovala k oknu. Po parapetu si osmonož vykračoval obří pavouk.