храм

Středeční odpoledne a já nevím jak ho trávit. Procházím se po břehu Vltavy a rozhlížím se kolem sebe. Mé oči upoutá plakát Národní galerie, který zve na Muchovu Slovanskou epopej. Ještě jsem Slovanskou epopej neviděla a navzdory tomu, že za umění jsem schopna vyhodit donebe volající částky, studentské slevy by se měly využívat, dokud to jde.
Ani nad tím nemusím moc přemýšlet a nohy mě nesou známou cestou přímo před Veletržní palác. Zaplatím požadovaný vstup, a když vejdu do místnosti, nezmůžu se na nic. Viděla jsem už mnoho pláten. Mnoho velkých obrazů, mnoho krásných obrazů, ale jen Boschova díla se mnou udělala něco podobného. Po průchodu dveřmi jsem několik vteřin totálně bez dechu. V duchu se zmůžu jen na neetické „ty vole“. Obrazy jsou gigantické, barevné, živé, nádherné. Nevím kam dřív a tak napřed celý prostor v rychlosti projdu, přečtu si názvy děl a na chvíli usednu před plazmovou televizí, kde běží ve smyčce dokument o tom, jak se tyto neskutečně obrovské malby stěhují z místa na místo.
Dívám se na obraz Zrušení nevolnictví na Rusi. Nejsem přímo milovník byzanckého umění, jeví se mi obecně jako kýčovité a chrám Vasilije Blaženého ve mně vždycky vyvolával spíše nevoli, než voli, kostel by neměl vypadat jako zmrzlina i když s různými příchutěmi. Kostel je pro mě vysoká rovná stavba, která míří k Bohu. Jenomže tohle můj pohled na chrám totálně mění. Tohle je nádhera, baňaté kopule na vršcích věží jsou zahaleny do mlhy a ta vypadá, jako kdybyste ji mohli chytit a mačkat v dlani. Osoby a jejich příběhy... Pohled žebračky upřený přímo na vás vysílá zoufalost, až máte chuť zvednout ruku a té tváře se dotknout. Všechno je to realita a já nevěřím, že je tohle možné jen za pomoci pár tahů štětcem.
Před obrazem sedím dost dlouho, dokonce tak dlouho, až za mnou přijde pán od ochranky a požádá mě, abych odešla, protože už budou zavírat.
Obraz mi ale nedává spát, druhý den odpoledne jsem v galerii jako na koni. Musím ten obraz vidět znova.
A další den taky a další den taky.
Dojde to až tak daleko, že nedělám nic jiného, než sedím před chrámem Vasilije Blaženého a jen zírám. Nejím, nespím, nestuduji. Můj život se náhle točí jen kolem toho obrazu.
Po tolika dnech, které jsem tady strávila, už po mně nikdo nechce ani vstupné, vzhledem k tomu, že jsem do státní kasy nasypala už minimálně dva tisíce korun za vstup do těchto prostor. S nikým nemluvím, na nikoho se nedívám. Jen sedím a pomalu se vytrácím.
Po zavíračce, zhruba okolo půl sedmé přicházím domů. Bez myšlenek na jídlo si do pusy nacpu několik plátků šunky a jdu do svého pokoje, jehož stěny zdobí plakáty a reprodukce obrazu Zrušení nevolnictví na Rusi. Zírám na ten obraz zas a znova, minutu po minutě, hodinu po hodině, den po dni.
Sama sebe se ptám proč? Proč zírám na obraz, který pro mě nikdy předtím nic neznamenal a teď mě fascinuje víc, než cokoli jiného. Proč zrovna Vasilij Blažený? Proč zrovna Mucha? Proč ne třeba Botticelli? Proč teď? Proč tady? Co mám udělat, abych se toho přízraku zbavila? Kam mám jít? K doktorovi? Doktor mi řekne, ať už do galerie nechodím, jenže to se lépe říká, než dělá. Jediné východisko vidím v radikálním rozhodnutí. Musím něco udělat. Musím a musím to udělat co nejdříve. Nejlépe hned teď. Musím to všechno vidět na vlastní oči. Musím vidět místo, kde se děje tolik příběhů najednou. I když Mucha si obraz vymyslel, pro mě žije a já musím, prostě musím být tam, kde lidé, jimž byla sebrána „práce“. Musím vidět jedinou budovu z celého cyklu epopeje. Musím tam být.
Popadnu batoh a začnu do něj bezmyšlenkovitě cpát vše, co najdu v pokoji. Když si uvědomím, že jsem do batohu právě nacpala vonnou svíčku a kytici umělých gerber trochu se vzpamatuju. Tak systematicky, něco málo oblečení, něco málo jídla, doklady a několikakilová publikace o chrámu. Mezi dveřmi se ještě stihnu minout se spolubydlící, která se mě jen mimochodem zeptá, kam mám namířeno. Na mou odpověď „do Ruska“, reaguje uchechtnutím se. Jenže já si, Lindo, srandu nedělám.