Setkání

Setkání.

Podzimní odpolední slunce teple hřálo a malovalo stíny na stěny domů. Svítilo lidem do tváří, nutilo je přivírat oči a mžourat na prosvícený svět kolem sebe. Některým to přišlo otravné a nepříjemné, druhým zase kouzelné a tvořilo jim úsměv na tvářích.

Takovéto počasí lidi vždy vyžene ven. Do zahrad, parků a zahrádek městských kaváren a hudebníky s kytarou, flétnou anebo pouze s jejich hlasem do ulic a uliček města. Všude voní káva, je slyšet smích. Toto podzimní období miluje i Pierre ve svém městě, v Olomouci. Je to student a rozhodně není Francouz. Ani se nejmenuje Pierre.

Je to dvacetiletý kluk milující víno, české písničkáře a ženy. Necítí potřebu se s nimi bavit. Těší ho jejich krása a něžnost, se kterou chodí po světě. A to není jednoduchý úkol. 

Každý čtvrtek za pěkného počasí, jako je to, co právě ve městě panovalo chodí Pierre hrát se svojí kytarou na roh, kde Ztracená ulice nenápadně vbíha na olomoucké Horní náměstí. Nehraje nikterak nahlas a dobře. Hraje ovšem se zápalem a procítěním. A to je podle jeho názoru devadesát procent úspěchu pouličního muzikanta.

Na jeho růžku znějí každý čtvrtek melodie a texty Radůzy, Karla Plíhala nebo Zuzany Navarové. Proč právě tyto? Je v nich krása, něžnost a poetičnost, kterou má Pierre rád. Lidé chodí okolo, občas se někdo zastaví, občas někdo hodí korunu nebo pětikorunu do červené pletené čepice ležící na šedých dlaždicích.

Právě teď je čtvrtek a na radničních hodinách velká ručička dělá další krok k číslu tři. Pierre brnká do strun píseň „Cestou do Jeníkovic“ a holuby hledají drobky pro jejich odpolední svačinku. Pan Kvapil venčí svého foxteriéra a jako obvykle hodí Pierrovi padesáti korunu do jeho červené čepice. Skupince studentek podzimní vítr rozpohybuje jejich černé, hnědé a zrzavé vlasy. Na kole se přes náměstí žene usměvavý róm a huláká do světa. Pierrovi svítí slunce do tváře a on se usmívá.

Je čtvrtek a radniční hodiny ukazují přesně tři. Na scénu přichází drobná blondýnka s velkýma modrýma očima, velkou pusou, kterou rámcují plné červené rty. V zarudlém obličeji zbarveném po námaze se objevuje stres a napětí. Spěchá. Nese spousty tašek, a nejen v rukou a na zádech, ale především v hlavě.

Pierre přehmatává svoji levou rukou jeden akord za druhým. Akord C, potom A, za ním už pospíchá D, poté na prstech složí složitější Hmi a za ním se nám vrací staré dobré C.

Světlovlasá dívka se blíží. Dělá kroky po kočičích hlavách a do uší jí zní zpívaný refrén.

„A čápi z komína od cihelny zobákem klapou, asi jsou nesmrtelný.“

Společně s hudbou a textem se z jejího obličeje postupně vytrácí napětí a shon. Zastavuje se před Pierrem a poslouchá. Soustředěně a pozorně. Pouliční umělec plynule přechází v jinou píseň a na růžku Ztracené se rozezvučuje jemně brnkaná kytara.

Vstávej, holka, bude ráno,

Kalný jako Metuje,

Zahraju ti na piano,

Jen co zjistím, kde tu je.

Dívka stojí, poslouchá a nakloní hlavu na stranu. Vlasy jí padají do tváře a její mysl se zbavuje starostí a spěchu. Takovou sílou a takovou krásou oplývá hudba. Hudba hraná procítěně a se srdcem na dlani.

Pierre dobrnkává poslední tóny a usmívá se.

Radniční hodiny vybíhají do nového šedesátiminutového maratonu. Síla okamžiku je pryč a svět se opět rozbíhá. Pan Kvapil odtahuje foxteriéra od výlohy plné zmrzlin. Rozesmátý róm má oči plné slz a fouká si rozbité koleno. A ona dívka s krásnými rty se vydává na pokračování své cesty. Odchází uklidněná, rozněžnělá a povzbuzená.

Na Pierrovu tvář stále svítí slunce a on se stále usmívá. Z čepice vytáhne pár drobných, kytaru vrátí do futrálu. Příští čtvrtek tu bude zase. Snad si ona dívka vzpomene.