Lizz blízká daleká

Saturuji obrazy. Podzimní obrazy. Do surreálných barev. Nepravdĕpodobných kontrastů. Vystupuji z digitální pasti možností. Ven z tramvaje. Před Janáčkovo divadlo. Liné uvítací tóny sága studenta jazzové katedry. Polosuché víno a chuť zachytit myšlenky. Levý balkon, 11tá lóže, 1 sedadlo. 3 gong.

Zjeví se celá v černém. Jako černá Madonna. Mahalia. Černá vdova. Ten hlas. Saténový. Andělský. Hlas katedrála. Lodice. Uklidňující moře. Však já zneklidnĕn. Neznalostí písní. Refrémů. Tkání lyriky.

Ta Basa. Poseidon. Nežnĕ hřmící. Jako pán. Jako prstenín zvuku. Okružník pole. Rezonant. Vidím úzkost zelenavou jako archu. Soulovou duši. Soudobou? V minulosti. V současnosti. V muzice. 

Odcházím. Saxofonista hraje She goes away. Ospale a přece břitce. Světla v padající v mlze. Píši jako vždycky. O hudbě. O jazzu. Abych nevypadl ze cviku. Z posedlosti. Ze strachu ze smrti a zapomnĕní. Z tvůrčí žízně. Už jen ticho mi naslouchá.