Dobytčí hotel

   Chodba plná poloprázdných láhví se sériovými úsměvy všehoschopnejch skoro. S každým zakopnutím a nárazem ramene prožívám tenhle naturální okamžik o ničem.  ,,Petra je s Vláďou ve sprše“ zahlásí jedna z přítomných. Asi nelhala, říkám si moče na záchodě vedle oné umývarky. Představím si podprůměrnou dívku pachtící po čemkoliv, co se dá s významným šeptáním sdělovat svým kamarádkám, a kluka, který si to zařídil. Všudypřítomná směs výkřiků ilustruje mou únavu po šedým dni. ,,Kdybych neměl holku, uměl bych si to tu jinak užít“ říkám si dokola mrače se. Moje samolibost výjimečně zanikne – perverzní hlášky se těžko přebijí.  Možná bych se vyspal s nějakým místním standardem. Ačkoliv se mi křivý ksycht nechutí, znám sílu podobného okamžiku. Uvěřit v tichou sílu zpochybňovaný pravdy nebo se oddat tomuhle vzrušujícímu zvěrstvu? Malý šance způsobený nedostatkem přitažlivých holek je smutným argumentem, proč jít spát. Určitě by bylo lepší to ukončit silně charakterním monologem nebo aspoň výkřikem, kterým bych odsoudil všechno to plkání okolo a s pocitem skryté síly bych usnul. Jenže skrytá síla odešla pravděpodobně s mým poprvé a dosud jsem se k tomu se stejnou intenzitou vůle nepřiblížil. Naopak přestávám vnímat ty vyslovený leskloučký hovna a není to tím, že bych dospěl k tolerantnosti. Naopak jasně cejtim, že konformismus je s tolerantností v přímým rozporu. Ale je život skutečně tak složitej? Není lepší nic neřešit? Mimoděk si promítám obrazy z exkurze do býkárny. Box naplněnej ještě živým masem vedle jinýho boxu. Ne, člověk nesmí zapomenout… jinak směřuje k jatkám. Nebo jsem apokalyptik? Nevím, kam směřujou lidi na chodbách týhle koleje, ale zcela jistě se trochu vzdalují všemu dobrýmu, čemu věřim.