prolog

Poznal jsem spousty mužů. Některý pro zábavu, některý mě zaujali, některý jsem zaujal já. Pár z nich jsem miloval, pár z nich jsem asi miloval. Pár z nich asi milovalo mě. Jeden mě miloval. Jeden mě miluje a jednoho miluju já. Ale stejně mám všechny v srdci.
Některý víc a některý míň.
Ale některý víc.

/myška/
Skvělej, milej, krásnej. Hodnej. Pozornej.
Ženatej.
Ale i přes to skvělej. Půl roku jsme spolu trávili nádherný milenecký časy. Návštěvy hotelů, slovensko, krása.
Ani náznak materialismu. Ano, měl na to. měl na všechno. Bylo to fajn, ale nebylo to důležitý. Přes všechny jeho zlatý tokeny jsme mohli zajít na oběd do bufáče. Nebo na nanuka. A dneska zvu já. Myška.
Teď občas zajít na pivko a vzpomínat. A melancholicky fňukat někde vevnitř ale zároveň se na venek tvářit naprosto nad věcí. Že se nic nestalo. Přitom mi u toho praská srdce. A jemu kalhoty. Nicméně - mě taky.
Byl to opravdovej život. Úsměvy, hrátky... s čertem.
Po ránu byl strašně roztomilej. A já rána nezvládám. Jenom jsem se mu vždycky koukal do očí. Do těch krásnejch, krásnejch očí.
Naučil jsem ho na filmy. Chodili jsme na ně spolu, pak na ně už chodil sám.
Vykašlal jsem se na něj. Ani nevím proč. Byly stresy, stresy, škola, práce, rodina - cliché. Jasně, ale... cítil jsem se jako jahoda ve sněhu. Strašně výraznej, zmatenej. Skrýval jsem se. A tím jsem ho...co jsem ho vlastně...asi ztratil. Ale vevnitř jsem ho pořád měl. A on měl mě. A má mě do teď. A já mám jeho.
A já mám přítele...