och Praho

/x/
Pan xtý
...
Nemám slov. Strašně rychlá láska. Okamžitá. Ztratil jsem se v jeho krásnejch očích hnedka na poprvý. Byl o dost starší, mohl by bejt můj táta. Ostatně jako všichni. Medvídek. Krásnej plyšák, kterej přes drsnou skořápku dokázal tak neuvěřutelně krásně mluvit. A tak něžně. Už od prvního momentu jsem cítil, že mě ochrání, unese, klidně i zabije. Nebránil bych se ničemu. Jenom ať je to, Bože prosím jeho rukou.
Potkali jsme se na autobusáku. Už tam na mě čekal. I přes přetýkající sympatie jsem ale vystoupil až jako posední. Usmíval se jako blázen. Podal mi ruku. Silný gesto, intimní. Upřímný. Nebál jsem se ho. Od první minuty jsem s nim mluvil jako s dlouholetym partnerem. Seděli jsme na lavičce a neuvěřitelně dlouho jsme tlachali a kecali.
"Máš kde spát?"
-"Nemám, já v Praze nikoho neznám."
"Tak můžeš spát u mě. Ale já mám jenom tu velkou, francouzskou deku. Tak se pod ní budeme muset nacpat oba."
Rozkaz kapitáne!
Pivko. Zvláštní hospoda. Vevnitř místo asi pro tři lidi a venku volejbalový hřiště a s pívem se normálně plácnout do trávy. Vzájemně jsme si kupovali pivo. Infantilní. Však sladký.
Po cestě zpět mi došlo, že se úplně změnilo moje vnitřno. Moje povaha divokýho malýho psa zůstala někde na dé jedničce.
"Tak teda pojedeme ke mě, ráno vstávám do práce."
Uf...Je teprve 9 večer.
Noc je ještě mladá.
A byla dlouho mladá. Mladá jako já.
Seděl jsem v jeho tričku, přetaženym přes kolena na gauči, on jenom v trenkách na křesle. Jako doma. Bože, jak mi chybíš! Povídali jsme si. Smáli se. Chtěl jsem, ať to nikdy nezkončí. Nikdy. Měl krásnou, chupatou hruď, skvěle upravený vousy a když si sundal brejle, viděl asi jenom na metr před sebe. Sladký. Tak jsem si sedl blíž.
Šli jsme si zapálit z okna. Stáli jsme vedle sebe, kouřili, dotýkali jsme se ramenama. Obejmul mě, poožil mi moji hlavu na svoje rameno a dal mi pusu do vlasů. V tu chvíli jsem umřel. Byl jsem jako máslo na pánvi, který se rozpouští, až na ní zůstane jenom poslední kousíček...kterej se nakonec taky rozteče. Tak já jsem byl ten poslední kousíček.
Dokouřili jsme. Už nepůjdeme zpátky na gauč. Šel jsem do sprchy.
Koupelna ti řekne strašně moc o člověku. Chvilku jsem přemejšlel, jestli se mám zamknout, nebo ne. Nezamkl. Svlíknul jsem se a prohlížel jsem se v zrcadle. Otevřely se dveře a tam stál on, v ruce čistý ručníky. Celou dobu se mi díval do očí. Jeho pohled mohl kdykoliv zklouznout, a to o dost, ale ne - on se prostě nepodíval.
Je tak skvělej!
Osprchoval jsem se, vyčistil jsem si zuby a šel do obýváku, kde se i spalo. Už ležel v posteli, koukal se na mě, usmíval. Roztomilej. Zalezl jsem za ním a on zhasnul.
V normálních situacích bych na sto procent věděl, co přijde.
Ale on ležel, díval se mi do očí a usmíval se. Taky jsem se usmíval. Bylo mi skvěle. Nádherně. Chytnul mě za rameno a přitáhl si mě k sobě. Zůstali jsme v obětí celou věčnost. A ještě dýl. Začali jsme se líbat. Točili jsme se po matraci snad hodinu. A líbali. Pořád líbali. A líbali.
Když už šlo "do tuhýho" (a to ve správným slova smyslu), řekl nejkrásnější větu, co kdy mohl říct: "Já s tebou teď nic nechci mít, já nechci pokazit to krásný."
Ten chlap mě vlastní. Já bych i z toho okna skočil, kdyby to chtěl. Já ho snad miluju.
Usínali jsme v obětí. Dlouho mě hladil po ramenou, po hlavě, po bocích, po rukou, břiše.
Krásněji se mi nikdy nespalo.
...